Otčenáš

Je jen málo lidí, kteří se snaží uvědomit si, co vlastně chtějí, když pronášejí modlitbu »Otčenáš«. Ještě méně je těch, kdo skutečně vědí, jaký je smysl vět, které odříkávají. Odříkávání je asi jedině správné označení pro úkon, který v tomto případě nazývá člověk modlením.

Kdo se přísně zkoumá, musí to přiznat, jinak podává důkaz, že stejným způsobem tráví celý svůj život – povrchně, a že není a nikdy nebyl schopen hluboké myšlenky. Na této zemi je dost lidí, kteří sebe sice berou vážně, ale jiní je vážně ani při nejlepší vůli brát nemohou.

Právě začátek této modlitby se odedávna pociťuje nesprávně, i když různými způsoby. Lidé, kteří se snaží k této modlitbě přistupovat opravdově, začínají nepochybně s jistým dobrým chtěním. Cítí, jak v nich po prvních větách nebo při nich vzniká pocit bezpečí, duševního uklidnění. A tento pocit převládá ještě několik vteřin po modlitbě.

Tím se vysvětluje dvojí skutečnost: především, že modlící se vydrží s vážností jen při prvních slovech, která v něm tento pocit vyvolají. A za druhé, právě probuzení tohoto pocitu dokazuje, jak je vzdálen pochopení toho, co modlitbou říká!

Zřetelně tím dokazuje, že není trvale schopen hlubšího myšlení nebo že je povrchní. Vždyť jinak by v něm musel hned při dalších slovech vzniknout jiný pocit, který by odpovídal změněnému obsahu slov, jakmile by v něm tato slova opravdu ožila.

Zůstává tedy v něm jen to, co probouzejí první slova. Kdyby však pochopil správný smysl a pravý význam těchto slov, pak by v něm muselo vzniknout docela jiné cítění než příjemné bezpečí.

Domýšlivější lidé vidí zase ve slově »Otče« potvrzení toho, že pocházejí přímo z Boha, že se tak při správném vývoji nakonec sami stanou božskými a že již nyní mají toto božské v sobě. A tak se vyskytuje mezi lidmi ještě mnoho omylů týkajících se této věty.

Většina lidí ji však při modlitbě považuje prostě za oslovení, za zvolání. Při něm, jak se domnívají, nepotřebují moc přemýšlet. A podle toho se také bezmyšlenkovitě odříkává, přestože právě v tomto zvolání k Bohu by měla být veškerá vroucnost, jaké může být lidská duše vůbec schopna.

Ale to všechno první věta vyjadřovat nemá a také nevyjadřuje. Syn Boží totiž současně vložil do zvolených slov vysvětlení nebo odkaz na způsob, jakým má lidská duše přikročit k modlitbě, jak smí a musí předstupovat před svého Boha, má-li být její modlitba vyslyšena. Říká přesně, v jakém rozpoložení musí být v tom okamžiku, v jakém stavu má být její čisté cítění, chce-li klást své prosby před stupně Božího trůnu.

Tak se člení celá modlitba na tři části. První část je úplným odevzdáním se duše svému Bohu. Rozprostírá se, obrazně řečeno, otevřená před ním a dříve než přijde s naléhavou prosbou, vydává svědectví o své vlastní čisté schopnosti vůle.

Syn Boží tím chce objasnit, jaké
cítění jedině smí vytvořit základ pro přibližování se k Bohu! Zní proto jako veliký, posvátný příslib, jsou-li na začátku slova: »OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH!«

Uvažte, že modlitba není totéž co prosba! Vždyť by jinak neexistovala děkovná modlitba, která neobsahuje žádnou prosbu. Modlit se neznamená prosit. Již v tom byl »Otčenáš« dosud stále nesprávně posuzován, a to z pochybeného zvyku člověka, nepředstupujícího nikdy před Boha, jestliže od něj současně něco neočekává nebo dokonce nepožaduje. Vždyť v očekávání je přece již požadavek. A člověk skutečně při modlitbě vždy něco očekává, to nemůže popřít! I když je to, přibližně vyjádřeno, jen mlhavý pocit, že jednou dostane místo v nebi.

Člověk nezná jásavý dík v radostném užívání svého vědomého bytí, které mu bylo poskytnuto, aby v Bohem chtěném nebo od Boha právem očekávaném počínání spolupůsobil ve velikém stvoření k blahu svého okolí! A také ani netuší, že právě to a jedině to v sobě chová jeho skutečné vlastní blaho a jeho pokrok, jeho vzestup.

A na takovém Bohem chtěném základě ve skutečnosti stojí modlitba »Otčenáš«! Jinak by ji Syn Boží ani nemohl dát. Chtěl jen blaho lidí, jež tkví ve správném dodržování a plnění Boží vůle.

Jím daná modlitba není tedy modlitbou prosebnou, nýbrž velikým, všeobsáhlým slibem člověka, který se klade k nohám svého Boha! Ježíš ji dal svým učedníkům, kteří byli tehdy odhodláni žít v čistém uctívání Boha, sloužit Bohu svým životem ve stvoření a touto službou ctít jeho svatou vůli.

Člověk by si měl dobře a důkladně rozmyslet, smí-li se odvážit tuto modlitbu vůbec použít a vyslovit. Měl by sám sebe vážně zkoumat, zdali se snad přitom nepokouší svého Boha obelhat!

Úvodní věty nabádají zcela zřetelně, aby každý zkoumal, zda je skutečně takový, jak v modlitbě hovoří. Zda si tedy troufá předstoupit bez falše před trůn Boží!

Prožijete-li však v sobě první tři věty modlitby, povedou vás ke stupňům Božího trůnu. Jsou cestou k těmto stupňům, jakmile je duše v sobě prožije! Jiná cesta k nim nevede. Tato však jistě! Neprožijete-li však tyto věty, nedospěje tam žádná z vašich proseb.

Odvážíte-li se říci: »Otče náš, jenž jsi na nebesích«, pak to má být odevzdané a přece radostné zvolání!

V tomto zvolání je vaše upřímné ujištění: »Dávám Ti, ó Bože, všechna otcovská práva nad sebou a chci se jim s dětskou pokorou podrobit. Tím uznávám, Bože, i Tvou všemoudrost ve všem, co mi přinese Tvé určení a prosím, abys se mnou naložil tak, jak otec nakládá se svými dětmi. Zde jsem, Pane, abych Tě slyšel a byl Tebe dětsky poslušen!«

Druhá věta: »POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ!«

Je to ujištění modlící se duše, jak opravdové je pro ni všechno, co se odvažuje přednést Bohu. Ujištění, že plně prociťuje každé slovo i myšlenku a že nebere povrchně jméno Boží nadarmo. To proto, že jméno Boží je jí příliš svaté!

Vy, kdo se modlíte, rozvažte, co tím slibujete! Chcete-li být, lidé, k sobě naprosto upřímní, musíte doznat, že jste právě tím dosud lhali Bohu do očí, neboť jste při modlitbě nebyli nikdy tak opravdoví, jak to Syn Boží vyžadoval a těmito slovy stanovil jako podmínku!

Třetí věta: »PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ!«

Není to opět prosba, nýbrž jen další slib! Je to projev odhodlání lidské duše, že se chce přičinit, aby to na zemi bylo takové, jaké je to v Božím království!

Proto slova: »Přijď království Tvé!« To znamená: My lidé to chceme dovést zde na zemi také tak daleko, aby Tvé dokonalé království sahalo až sem k nám. K tomu máme připravit půdu, aby všechno žilo jen ve Tvé svaté vůli, tedy aby naprosto plnilo zákony Tvého stvoření. Aby to zde bylo tak, jak je tomu ve Tvém království, v duchovní říši, kde prodlévají zralí a od veškeré viny a tíhy oproštění duchové, jejichž život je jen službou vůli Boží, protože pouze v jejím bezpodmínečném plnění a v ní kotvící dokonalosti vzniká dobro. Je to tedy ujištění, že se chceme stát takovými, aby se i země prostřednictvím lidské duše stala královstvím, v němž se naplňuje vůle Boží.

Toto ujištění je následující větou ještě zesíleno: »BUĎ VŮLE TVÁ, JAKO V NEBI, TAK I NA ZEMI!«

Není to jen prohlášení ochoty vpravit se zcela do Boží vůle, nýbrž i slib, že se člověk bude o tuto vůli starat a že bude se vší horlivostí usilovat o její poznání. Úsilí o poznání musí ovšem vpravení se do této vůle předcházet, neboť dokud ji skutečně nezná, nedokáže se podle ní svým cítěním, myšlením, mluvením a jednáním řídit!

Jak nesmírná a trestuhodná lehkomyslnost je od každého člověka takto neustále ujišťovat svého Boha, zatímco se ve skutečnosti vůbec nestará o to, jak se projevuje Boží vůle, která je pevně zakotvená ve stvoření. Vždyť člověk lže každým slovem modlitby, jakmile se ji opováží vyslovit! Stojí tak před Bohem jako pokrytec! Na staré viny hromadí stále nové a nakonec se ještě cítí politováníhodným, musí-li se v záhrobí pod tímto břemenem jemnohmotně zhroutit.

Teprve tehdy, když duše skutečně splní tyto předpoklady, může dále říci: »CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES!«

To znamená tolik jako: »Když jsem splnil všechno a stal se takovým, jak jsem sliboval, nechť spočine Tvé požehnání na mé pozemské činnosti tak, abych při obstarávání svých hrubohmotných potřeb měl vždy čas žít podle Tvé vůle!«

»A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY, JAKOŽ I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM!«

Tato věta obsahuje vědění o neúplatném, spravedlivém zpětném působení duchovních zákonů, které nesou vůli Boží. Je zároveň projevem ujištění naprosté důvěry v tyto zákony. Prosba za odpuštění, tedy za prominutí viny je totiž založena na splnění podmínky, že lidská duše sama dříve odpustí veškeré křivdy i bezpráví, které na ní bližní spáchali.

Kdo však toto dokáže, kdo svým bližním již všechno odpustil, ten je také v nitru natolik očištěn, že sám úmyslně nikdy nikomu neučiní bezpráví. A tím je též před Bohem prost vší viny, protože tam platí za bezpráví pouze to, co je pácháno úmyslně ve zlé vůli. Jenom tím se totiž takové počínání stává bezprávím. V tom je veliký rozdíl oproti všem dnes platným lidským zákonům a pozemským názorům.

Proto je tedy základem i této věty slib daný Bohu každou duší, která usiluje ke Světlu. Je to projev jejího opravdového chtění. Duše doufá, že prohloubením a ujasněním si sebe sama v modlitbě dostane ke splnění slibu sílu. Ta jí také bude podle zákona zpětného působení dána, bude-li mít správný postoj.

»A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ!«

Je mylné, chce-li člověk vyčíst z těchto slov, že by ho Bůh pokoušel. Bůh nikoho nepokouší! V tomto případě se jedná jen o nepřesné podání, v němž bylo nevhodně zvoleno slovo pokušení. Jeho správný smysl možno zahrnout pod pojmy jako zbloudění, sejití z cesty, tedy nesprávné hledání na cestě ke Světlu.

Znamená to totéž jako: »Nenech nás kráčet po bludných cestách ani mylně hledat, nedopusť, abychom ztráceli čas, promarnili, vyplýtvali jej. A bude-li to nutné, zabraň tomu i násilím, třebaže nám taková nutnost způsobí utrpení a bolest.«

Tento smysl musí člověk také již vycítit z druhé části věty, která navazuje na první a svým zněním k ní přímo patří: »ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO!«

Slovo »ale« poukazuje dostatečně zřetelně na vzájemnou souvislost. Význam je týž jako: »Dej nám poznat zlo za každou cenu, i za cenu utrpení. Prostřednictvím svého zpětného působení nás učiň schopnými poznání při každém našem pochybení.« V poznání spočívá i vykoupení pro ty, kdo jsou dobré vůle.

Tím končí druhá část, rozmluva s Bohem. Třetí část tvoří zakončení: »NEBOŤ TVÉ JEST KRÁLOVSTVÍ I MOC I SLÁVA NA VĚKY! AMEN!«

Je to jásavé vyznání duše, která se cítí v ochraně
všemohoucnosti Boží při splnění všeho toho, co mu klade v modlitbě k nohám jako slib. –

Tato modlitba, kterou dal lidem Syn Boží, má tedy dvě části. Úvodní přibližování se k Bohu a rozmluvu s ním. K nim připojil na závěr Luther jásavé vyznání vědění o pomoci, kterou duše dostane ke všemu, co obsahuje rozmluva. Je to vědění, že obdrží sílu pro splnění všeho, co svému Bohu slíbila. A toto splnění pak musí vynést duši do Božího království, do země věčné radosti a světla. Tím se stává Otčenáš, je-li opravdu prožit, oporou a pomocí ke vzestupu do duchovní říše!

Člověk nemá zapomínat, že při modlitbě má vlastně jen načerpat sílu, aby mohl sám uskutečnit to, oč prosí! Tak se má modlit! A taková je také modlitba, kterou dal Syn Boží učedníkům.