Toto přikázání poslal lidem Bůh. Vyvolalo však nevýslovné duševní boje. Jak mnohé dítě, jak mnohý dospělý těžce zápasili, aby se nejhrubším způsobem neprohřešili právě proti tomuto přikázání.
Jak může ctít dítě otce, který se sníží v opilce, nebo matku, která otci i celé rodině zle ztrpčuje život svými náladami, nezkrotným temperamentem, nedostatkem sebekázně a mnoha jinými věcmi, a znemožňuje tak klidnou pohodu?
Může dítě ctít rodiče, když slyší, že si navzájem hrubě nadávají, že se podvádějí nebo se dokonce bijí? Mnohý manželský výjev zavinil, že se toto přikázání stalo pro děti často utrpením a že je nemohly plnit.
Vždyť by bylo jen pokrytectvím, kdyby dítě chtělo tvrdit, že matku ještě ctí, když se matka chová vůči cizím lidem mnohem vlídněji než ke svému vlastnímu muži, otci dítěte. Když u ní pozoruje sklon k povrchnosti a vidí, že v nejsměšnější marnivosti klesá v bezmocnou otrokyni kdejaké módní pošetilosti, která se často vůbec nedá sloučit s pojmem vážného, vznešeného mateřství a která olupuje mateřskou důstojnost o všechnu krásu a vznešenost…kde má pak dítě ještě najít dobrovolnou úctu k matce? Co spočívá již v samém slově »matka«! Co ale také vyžaduje.
Dítě, které ještě není otráveno, musí bezděčně v nitru cítit, že člověk zralého, vážného ducha se nebude moci nikdy odhodlat, aby své hrubohmotné tělo obnažoval jen kvůli módě. Jak potom může matka ještě zůstat pro dítě posvátnou? Přirozená úcta k matce klesá náhle na prázdnou formu povinnosti ze zvyku nebo podle výchovy na samozřejmou společenskou zdvořilost, tedy na pokrytectví, jemuž chybí jakýkoliv vzlet duše. Právě ten vzlet, který má v sobě vroucí život! Je pro dítě nepostradatelný, v době dospívání a vstupu do života je provází jako bezpečný štít, chrání v pokušeních všeho druhu a zůstává mu v nitru pevným útočištěm, ocitne-li se někdy v pochybnostech. Až do vysokého stáří!
Slovo »matka« nebo »otec« by mělo vždy v člověku vzbudit vřelé, láskyplné cítění, z něhož vystoupí před duši důstojně jako vůdčí hvězda celého pozemského života v plné čistotě obraz, aby varoval nebo souhlasil.
A jaký poklad se bere každému dítěti, když svého otce nebo matku nemůže ctít celou duší!
Příčinou těchto duševních muk je však opět jen nesprávné lidské pojetí čtvrtého přikázání. Nesprávný byl dosavadní názor, který omezoval smysl přikázání a činil je jednostranným. Co Bůh poslal, nemůže být přece jednostranné.
Ještě nesprávnější však bylo, že toto přikázání bylo překrouceno ve snaze vylepšit je podle lidského uvážení, vyjádřit je ještě určitěji pomocí dodatku »Cti otce svého a matku svou!« Tím bylo zosobněno. To muselo vést k omylům, protože přikázání zní ve správné podobě jen: »Cti otce a matku!«
Přikázáním tedy nejsou míněny jednotlivé, určité osoby, jejichž povahu nelze předem stanovit a předvídat. Něco tak nesmyslného v zákonech Božích nikdy není. Bůh rozhodně nežádá ctít něco, co si také bezvýhradně nezasluhuje, aby bylo ctěno!
Toto přikázání zahrnuje právě naopak místo konkrétních osob pojem otcovství a mateřství. Neobrací se tedy v prvé řadě na děti, ale na rodiče samé, od nich žádá, aby udržovali otcovství a mateřství v úctě! Toto přikázání ukládá rodičům bezpodmínečné povinnosti, aby si byli stále plně vědomi svého významného úkolu a měli tak před očima i odpovědnost, která v něm spočívá.
Na onom světě i ve Světle se nežije ve slovech, nýbrž v pojmech.
Proto se stává, že při vyjádření ve slovech dojde snadno k omezení těchto pojmů, jak je to v tomto případě zřejmé. Běda však těm, kdo nedbali tohoto přikázání a nenamáhali se, aby je poznali správným způsobem. Neplatí jako omluva, že bylo dosud tak často mylně vykládáno a mylně cítěno.
Následky porušování tohoto přikázání se uplatňovaly již při plození a při vstoupení duše. Na této zemi by to bylo úplně jiné, kdyby lidé toto závažné přikázání pochopili a plnili. Mohly se pak vtělit zcela jiné duše, které by nemohly připustit úpadek mravnosti a morálky v takovém stupni, jak je tomu dnes.
Pohleďte jen na vraždění, na zpustlé tance, na orgie, v něž se dnes všechno stupňuje. Téměř jako dovršení vítězství dusných proudů temna. A pohleďte na tu nechápající lhostejnost, s jakou se tento úpadek přijímá, ba podporuje jako něco správného nebo jako něco, co tu vždy bylo.
Kde je člověk, který se snaží, aby správně poznal vůli Boží, který se pokouší pochopit její nesmírnou velikost, místo aby neustále tuto vůli svévolně vtěsnával do ubohého omezení pozemského mozku, který učinil chrámem rozumu. Sám tím násilně klopí zrak k zemi jako otrok chodící v poutech, místo aby jej radostně pozvedl vzhůru, aby se tak setkal s paprskem poznání.
Což nevidíte, jak ubozí jste při každém chápání všeho, co k vám přichází ze Světla! Ať už jsou to přikázání, zaslíbení, poselství Kristovo, nebo i celé stvoření. Nic nechcete vidět, nic poznat. Ani se vůbec nesnažíte něčemu doopravdy porozumět! Nepřijímáte to tak, jak to je, ale snažíte se křečovitě vždy znovu vše přeformovat do nízkých představ, jimiž jste se řídili po celá tisíciletí.
Osvoboďte se konečně od těchto zvyklostí. Sílu k tomu přece máte, jen ji využít. V každém okamžiku a aniž byste museli přinášet oběti. Musíte to však od sebe odvrhnout naráz, jediným činem vůle! Aniž si něco z toho jako zálibu ponecháte. Jakmile se snažíte hledat přechod, nikdy se od toho dosavadního neosvobodíte, ale stále znovu vás bude houževnatě táhnout zpět. Může to být pro vás snadné jen tehdy, oddělíte-li všechno staré jediným řezem a přistoupíte-li tak k novému bez starého břemene. Jen pak se vám brána otevře, jinak zůstane pevně zavřena.
A k tomu je třeba jen skutečně vážného chtění, je to děj okamžiku. Právě tak jako probuzení ze spánku. Nevstanete-li ihned ze svého lůžka, opět se unavíte a radost z nového denního díla ochabne, neztratí-li se docela.
Cti otce a matku! To si nyní učiňte posvátným přikázáním. Zjednejte otcovství a mateřství úctu! Kdo dnes ještě ví, jak veliká vážnost v nich spočívá. A jaká moc k zušlechtění lidstva! To by si lidé, kteří zde na zemi uzavírají manželství, měli jednou ujasnit, pak bude také každé manželství skutečně manželstvím, zakotveným v duchovnu. A všichni otcové a matky budou podle Božích zákonů hodni úcty.
Dětem se toto přikázání stane prostřednictvím jejich rodičů posvátným a živým. Nebudou moci vůbec jinak, než ctít otce a matku z celé duše, ať už jsou děti samé jakékoliv. Budou k tomu již donuceny chováním rodičů.
A běda pak těm dětem, které toto přikázání nesplní úplně. Postihla by je těžká karma, neboť pak je k ní také dán plně důvod. Ale zachovávání toto přikázání se ve zpětném působení stane brzy samozřejmostí, radostí a potřebou. Proto jděte a berte přikázání Boží opravdověji než dosud. To znamená – dbejte jich a plňte je! Tak budete šťastni.