Jen se bij v prsa, člověče, a hlasitě se vychvaluj, že nejsi vrah! Neboť zabíjet znamená přece vraždit, a podle svého přesvědčení jsi toto přikázání Páně nikdy nepřestoupil. Hrdě můžeš před něj předstoupit a bez bázně a strachu očekávat pln naděje, až se otevře právě tato stránka knihy tvého života.
Uvážil jsi však někdy, že existuje také ubíjení a že ubíjet je totéž co zabíjet?
Není v tom rozdíl. Děláš jej jen ty sám svým způsobem vyjadřování, svou řečí, protože přikázání nepraví jednostranně: nezabiješ hrubohmotný pozemský život! Nýbrž praví všeobsáhle a krátce: Nezabiješ!
Měl například otec syna. Malicherná pozemská ctižádost hnala otce k tomu, že syn musí studovat, za každou cenu. Syn však měl nadání, které ho nutilo dělat něco jiného, něco, v čem mu studium nemohlo nijak prospět.
Bylo tedy zcela přirozené, že syn neměl k vnucenému studiu chuť ani nebyl schopen věnovat mu radostně své síly. Ale otec vyžadoval poslušnost. Syn byl tedy poslušný. Namáhal se na úkor zdraví, aby splnil otcovu vůli. Protože to však bylo proti synově přirozenosti, proti nadání, které měl v sobě, bylo zcela samozřejmé, že tím trpělo i jeho tělo.
Nechci dále sledovat tento případ, který se v pozemském životě tak často opakuje. Nelze však vyvrátit, že se zde otec snažil svou ctižádostivostí nebo umíněností ubít v synovi něco, co mu bylo k pozemskému životu dáno; něco, co měl rozvíjet. V mnoha případech se to také skutečně podaří ubít, protože později bývá rozvoj stěží ještě možný, neboť zdravá hlavní síla k němu byla v nepříznivější době podlomena a lehkovážně vyplýtvána na věci, které byly chlapcově povaze cizí.
Otec se tím těžce prohřešil proti přikázání: Nezabiješ! Nehledě k tomu, že svým počínáním snad připravil lidi o něco, z čeho chlapcovým prostřednictvím mohli mít užitek. Otec musí uvážit, že chlapec sice je nebo může být s ním nebo s matkou duchovně spřízněn, přesto však před Stvořitelem zůstává vlastní osobností, která je povinna rozvíjet nadání, jež dostala s sebou na zem, ke svému vlastnímu dobru.
Možná mělo být chlapci Boží milostí dokonce dopřáno odpykat těžkou karmu tím, že měl přijít na něco, co by v určitém smyslu přineslo lidstvu veliký užitek!
Tato vina dopadne na otce nebo na matku zvlášť těžce, protože tomu zabránili, své omezené pozemské názory postavili nad mocná vlákna osudu a tím zneužili své rodičovské moci.
Nejinak je tomu, když se rodiče nechají ovládnout malichernou pozemskou vypočítavostí rozumu při plánování sňatků svých dětí. Jak často přitom bezohledně potlačí nejušlechtilejší cit dítěte. Tím mu sice zajistí pozemskou bezstarostnost, ale současně je uvrhnou do duševního neštěstí, které zasáhne jeho bytí hlouběji než všechny peníze a všechen pozemský majetek.
Je samozřejmé, že rodiče nemají vyhovět každému snu nebo přání dítěte. Tím by svou rodičovskou povinnost nesplnili. Zde je zapotřebí vážného zkoumání, které nesmí být nikdy jednostranné. Právě takové nesobecké zkoumání však provádějí rodiče málokdy nebo vůbec ne.
Takových případů jsou tisíce. Není nutné, abych o nich víc hovořil. Přemýšlejte o tom sami, abyste se neprohřešovali proti tomuto tak závažnému Božímu slovu v přikázání. Otevřou se vám netušené cesty!
Avšak i dítě může rodičům zmařit oprávněné naděje, nerozvíjí-li své nadání tak, jak je třeba, aby dosáhlo velikých věcí, jestliže mu rodiče vyjdou vstříc a nechají je zvolit si cestu, kterou si vyprosilo. I zde pak dochází k ubití ušlechtilých citů u jeho rodičů a dítě hrubým způsobem přestoupilo přikázání.
Rovněž když člověk nějak zklame pravé přátelství nebo důvěru, kterou mu někdo věnoval. Tím ubíjí a zraňuje v druhém něco, co má v sobě skutečný život. Je to provinění proti slovu Božímu: Nezabiješ! Přinese mu to zlý osud, který musí odčinit.
Vidíte, že všechna přikázání jsou lidem těmi nejlepšími přáteli, aby je věrně chránila před zlem a utrpením. Proto je milujte a važte si jich jako pokladu, jehož střežení vám přinese jen radost!