»BŮH stvořil
člověka podle svého obrazu a vdechl mu svůj dech!« To jsou dvě události: stvoření a oživení!
Jako vše, byly i oba tyto děje přesně podrobeny existujícím Božským zákonům. Nic nemůže vybočit z jejich rámce. Žádný čin Božské vůle nebude v rozporu s těmito neochvějnými zákony, které tuto vůli samy nesou. I každé zjevení a zaslíbení se děje podle těchto zákonů a musí se v nich naplnit, ne jinak!
Tak také vtělení člověka na Zemi, jež bylo v obrovském stvoření pokrokem, přechodem hrubohmotnosti do zcela nového, vyššího stadia.
Mluvit o vtělení člověka předpokládá mít vědění o jemnohmotném světě, neboť člověk z masa a krve je jako podporující spojovací článek vsunut mezi jemnohmotnou a hrubohmotnou část stvoření, zatímco jeho kořeny zůstávají v duchovním.
»Bůh stvořil člověka podle svého obrazu!«
Toto stvoření nebo vytvoření bylo dlouhým řetězem vývoje, jenž probíhal přesně podle zákonů, vetkaných Bohem samým do stvoření. Nejvyšším ustanoveny, pracují tyto zákony neúchylně, nezvratně na splnění jeho vůle. Jako část této vůle směřují samočinně k dokonalosti.
Tak tomu bylo i při stvoření člověka jako koruny celého díla, v němž se měly spojit všechny druhy existující ve stvoření. Proto se v hrubohmotném světě, ve hmotě pozemským okem patrné, pozvolna zformovala v postupném vývoji schrána, do níž se mohla inkarnovat nesmrtelná jiskra z duchovní sféry.
Za neustálého usilovného formování vzniklo časem nejvýš vyvinuté zvíře, které již s rozmyslem používalo různé pomůcky k obživě a obraně. I dnes můžeme pozorovat zvířecí druhy, které k získání a uchování svých životních potřeb užívají různé pomůcky a které projevují při obraně často až zarážející chytrost.
Tato nejvýš vyvinutá zvířata, která vymizela s převraty ve vývoji Země, se dnes označují názvem »pračlověk«. Ale pokládat je za předky člověka je velký omyl! Týmž právem by se mohly označovat krávy za »částečné matky« lidstva, protože většina dětí v prvních měsících svého života potřebuje k výstavbě těla, k životu a růstu kravské mléko.
O nic více společného se skutečným člověkem nemá ani ušlechtilé a myslící zvíře »pračlověk«. Vždyť hrubohmotné tělo není člověku ničím jiným než pomůckou, kterou potřebuje k všestrannému působení a vnějším projevům na hrubohmotné Zemi.
Tvrzením, že člověk pochází z opice, se doslova »vylévá s vaničkou i dítě«, velmi se tedy přehání. Podružné dění se tak povyšuje na svrchovanou skutečnost. To hlavní však přitom chybí!
Takové tvrzení by bylo namístě, kdyby tělo člověka bylo skutečně »člověkem«. Avšak hrubohmotné tělo je jen jeho šatem, který odkládá, jakmile se vrací do jemnohmotnosti.
Jak tedy došlo ke vtělení prvního člověka?
Když vývoj v hrubohmotném světě dosáhl vrcholu v podobě nejdokonalejšího zvířete, muselo se něco změnit, aby vývoj pokračoval a aby nenastalo zastavení, spojené s nebezpečím úpadku. A tato změna byla předurčena a nadešla:
Jako duchovní jiskra, klesající dolů jemnohmotným světem a povznášející všechno kolem sebe, stanul na hranici jemnohmotnosti jemnohmotně duchovní člověk. Stalo se tak v době, kdy hrubohmotně pozemská schrána dosáhla svým vzestupným vývojem vrcholu a rovněž jemnohmotně duchovní člověk byl připraven ke spojení s hrubohmotností, aby ji podporoval a povznášel.
Zatímco tedy dozrávala v hrubohmotnosti schrána, vyvinula se v jemnohmotnosti duše tak dalece, že měla dostatek síly uchovat si při vstupu do hrubohmotné schrány svou samostatnost.
Spojení obou těchto částí znamenalo tedy niternější sepětí hrubohmotného světa se světem jemnohmotným až vzhůru do duchovního.
Teprve tento děj byl zrozením člověka!
Plození samo je u lidí ještě i dnes čistě živočišným aktem. Ušlechtilé nebo nízké city nemají s tímto aktem samým nic společného, vyvolávají však duchovní působení, jehož účinky mají velký význam, protože přitahují stejný druh.
Čistě živočišného druhu je také vývoj těla až do poloviny těhotenství. Čistě živočišný není vlastně správný výraz, proto jej chci prozatím označit za čistě hrubohmotný a teprve v pozdějších přednáškách o něm blíže pojednám.
V polovině těhotenství se při určité zralosti utvářejícího se těla inkarnuje duch určený ke zrození, který se do té doby často zdržoval v blízkosti nastávající matky. Vstup ducha vyvolá první záchvěvy vyvíjejícího se hrubohmotného tělíčka, tedy první pohyby dítěte.
Tehdy také vzniká zvláštní oblažující pocit těhotné ženy. Nastupují v ní od tohoto okamžiku zcela jiné city, vědomí blízkosti druhého ducha v ní, jeho vyciťování. Podle povahy tohoto nového, druhého ducha budou vypadat i její vlastní city.
Takový je postup při každém vtělení člověka. Nyní však zpět k prvnímu vtělení.
Nastala tedy veliká chvíle ve vývoji stvoření: Na jedné straně stálo v hrubohmotném světě nejvýš vyvinuté zvíře, které mělo poskytnout přicházejícímu člověku hrubohmotné tělo jako schránu, na druhé straně byla v jemnohmotném světě vyvinutá lidská duše, toužebně čekající na spojení s hrubohmotnou schránou, aby dala celé hrubohmotnosti nový rozmach a produchovnění.
Když pak nastal u nejušlechtilejšího páru těchto vysoce vyvinutých zvířat akt plození, nevtělila se v hodině inkarnace jako dosud duše zvířecí,* nýbrž místo ní k tomu připravená lidská duše, nesoucí v sobě nesmrtelnou duchovní jiskru. Jemnohmotné lidské duše s převážně pozitivně vyvinutými schopnostmi se v souhlase se stejnorodostí inkarnovaly do mužských zvířecích těl, duše s převážně negativními, jemnějšími schopnostmi do těl ženských,** bližších jejich druhu.
Tento děj však naprosto neopravňuje k tvrzení, že člověk, jenž má svůj skutečný původ v duchovní sféře, pochází ze zvířete »pračlověka«. Toto zvíře mu poskytlo na přechodnou dobu jen hrubohmotnou schránu. Ani toho největšího materialistu by dnes nenapadlo považovat se za bezprostředně spřízněného se zvířetem, ačkoliv zde existuje, stejně jako tehdy, blízká tělesná příbuznost, tedy jistá hrubohmotná stejnorodost. Skutečně »živý« člověk, tedy jeho vlastní duchovní »já«, však není se zvířetem nijak stejnorodý nebo od něj odvozený.
Po zrození byl tehdy první pozemský člověk ve skutečnosti osamocen, bez rodičů, protože nemohl považovat za rodiče zvířata, ač byla vysoce vyvinuta, ani s nimi nemohl mít žádné společenství.
Také to nepotřeboval, neboť byl zcela člověkem citu a jako takový žil současně v jemnohmotném světě, který mu poskytoval hodnoty, doplňující vše ostatní.
Odštěpení ženy z prvního člověka byl děj jemnohmotně duchovní. Neodehrál se hrubohmotně pozemsky; vždyť biblická líčení a záznamy ve starých náboženských spisech se vztahují převážně k duchovním a jemnohmotným událostem. Člověk jako takový byl osamocen a používal k udržení svého bytí převážně hrubších, drsnějších citů. Tak byly jeho jemnější city víc a více odsouvány stranou a izolovány, až se jako jemnější část duchovního člověka zcela odštěpily.
Tato druhá, něžnější část se vtělila do jiné schrány, aby se mohla činně uplatnit tam, kde bylo právě jí nejvíce zapotřebí k povznesení hrubohmotnosti. Vtělila se v souladu se svou jemností do schrány ženského pohlaví, zatímco drsnější city zůstaly hrubohmotně silnějšímu muži. Přesně podle zákonů jemnohmotného světa, v němž se všechno ihned formuje a projevuje – něžné a křehké v ženských, drsné a silné v mužských formách.
Žena měla a také mohla být díky svým hodnotnějším duchovním vlastnostem skutečně dokonalejší než muž, kdyby
se jen byla snažila své city stále více harmonicky zjasňovat. Tak by se byla stala silou, schopnou působit v celém hrubohmotném stvoření převratně a povzbudivě.
Ale žel, právě ona selhala především, protože se stala hříčkou propůjčených mocných citových sil, a navíc je ještě zkalila a poskvrnila pocity a fantazií.
Jaký hluboký smysl spočívá v biblickém podobenství o mlsání ze stromu poznání! Jak žena, podnícena k tomu hadem, podala muži jablko. Tento děj ve hmotnosti snad ani nemohl být lépe obrazně vyjádřen.
Podání jablka ženou znamená, že si uvědomila své půvaby oproti muži a že jichchtěla využít. A že muž bral a jedl, znamená, že na to přistoupil a zatoužil upoutat pozornost ženy jenom na sebe. Začal se dělat žádoucím tím, že hromadil poklady a že si přivlastňoval různé hodnoty.
Tak začalo pěstování rozumu s jeho průvodními jevy, ziskuchtivostí, lží, útiskem. Lidé se rozumu nakonec zcela podrobili a stali se tak dobrovolně otroky svého nástroje.
Ale s povýšením rozumu na vládce se v nevyhnutelném důsledku jeho vlastní podstaty připoutali také pevně na prostor a čas. Pozbyli tak schopnost prožívat nebo chápat něco z toho, co je nad prostor a čas povzneseno, tedy vše duchovní a jemnohmotné.
To bylo úplné odloučení od vlastního ráje i od jemnohmotného světa, odloučení, které si sami způsobili. Jeho nevyhnutelným následkem pak byla nemožnost pochopit jemnohmotné, které nezná pozemský pojem prostoru ani času. Nemohli mu »porozumět« svým rozumem, pevně vázaným na pozemské a majícím proto úzce ohraničený obzor chápavosti.
Tak se pro rozumové lidi staly prožitky a nazírání citových lidí »pohádkami«, stejně jako i nepochopená tradiční podání. Počtem stále přibývající materialisté, tedy lidé schopní uznat jen ještě hrubou, na prostor a čas vázanou materii, se nakonec začali idealistům posmívat. Těm, jimž díky většímu a obsáhlejšímu vnitřnímu životu nebyla cesta k jemnohmotnému světu ještě zcela uzavřena. Materialisté je zařadili mezi snílky, ne-li blázny, nebo dokonce podvodníky.
To vše byl dlouhý vývoj trvající miliony let.
Avšak dnes konečně stojíme těsně před hodinou, kdy ve stvoření nastane nová velká epocha a přinese nezadržitelný vzestup, přivodí to, co mělo vtělení člověka přinést již v prvním období: zrození produchovnělého, celého člověka! Člověka, působícího na veškeré hrubohmotné stvoření podporujícím a zušlechťujícím způsobem, jak je to i vlastním úkolem lidí na Zemi.
Potom již nebude místa pro omezeného materialistu, poutajícího se pouze na pozemské pojmy prostoru a času. Bude cizincem ve všech zemích, bude bez domova. Uschne a zanikne jako pleva oddělená od pšenice. Dejte si pozor, abyste při tomto třídění nebyli shledáni příliš lehkými!