Svět

SVĚT! Používá-li člověk toto slovo, vyslovuje je často bezmyšlenkovitě, aniž si utvoří obraz, jaký tento svět vlastně je.

Lidé, snažící se představit si něco určitého, vidí v duchu nesčetná světová tělesa nejrůznějších vlastností a velikostí, uspořádaná do slunečních soustav a kroužící vesmírem svými drahami. Vědí, že stále přesnějšími a dokonalejšími přístroji lze vidět stále nová a nová světová tělesa. Průměrný člověk se pak spokojí s výrazem »nekonečnost«; tím však u něj vzniká mylná představa.

Svět není nekonečný. Je hmotným výtvorem, tedy dílem Stvořitele. Toto dílo stojí jako každé dílo vedle Stvořitele a jako takové je ohraničené.

Ti, kdo se považují za pokročilé, jsou často hrdi na poznání, že Bůh spočívá v celém stvoření, v každé květině, v každém kameni, že Bůh jsou hybné přírodní síly, tedy všechno to nezbadatelné, co lze vycítit, co však nelze skutečně pochopit. Trvale působící prasíla, věčně se sám znovu obnovující zdroj síly, bezbytostné Prasvětlo. Považují se za pokročilé u vědomí, že všude nacházejí Boha jako vším pronikající hybnou sílu, neustále působící k dokonalosti jako jedinému cíli vývoje.

To však je správné jen v určitém smyslu. V celém stvoření se setkáváme jen s jeho vůlí, tedy s jeho Duchem, s jeho silou. On sám je vysoko nad stvořením.

Hmotné stvoření bylo již od počátku vázáno na nezměnitelné zákony vzniku, vývoje a rozkladu, neboť to, co nazýváme přírodními zákony, je tvůrčí vůle Boží, která svým působením trvale světy tvoří a opět je ruší. Tato tvůrčí vůle je jednotná v celém stvoření, k němuž patří jemnohmotný i hrubohmotný svět jako jeden celek.

Bezpodmínečná a nezměnitelná jednotnost prazákonů, tedy pravůle, způsobuje, že se i ty nejmenší děje na hrubohmotné Zemi odehrávají přesně tak, jak probíhají všechna dění, tedy i ty nejmocnější události celého stvoření, jakož i jeho vytváření samé.

Základní forma pravůle je prostá a jednoduchá. Jakmile jsme ji jednou poznali, najdeme ji snadno ve všem. Spletitost a nepochopitelnost mnohých dějů tkví jen v tom, že do sebe mnohonásobně zasahují okliky a postranní cesty, vytvořené rozličným chtěním lidí.

Dílo Boží, svět, je tedy jako stvoření podrobeno vždy stejným a dokonalým Božským zákonům, z nichž také vzniklo, a je proto ohraničené.

Umělec je například také ve svém díle, ono je jeho vyjádřením, a přece stojí jako osobnost mimo ně. Dílo je ohraničené a pomíjivé, umělcovo mistrovství však nikoliv. Umělec, tedy tvůrce díla, může zničit své dílo, v němž spočívá jeho chtění, aniž je tím sám dotčen. Zůstává přesto stále ještě umělcem.

Umělce poznáváme a nacházíme v jeho díle a stává se nám důvěrně známým, aniž ho musíme osobně vidět. Máme jeho díla, jeho chtění je v nich a působí na nás, vychází nám z nich vstříc, a přece on sám může žít daleko od nás.

Samostatně tvořící umělec a jeho dílo poskytují matný odlesk vztahu stvoření ke Stvořiteli.

Věčný a bez konce, tedy nekonečný, je jen koloběh stvoření v neustálém vzniku, vývoji, zániku a opětném znovuvytváření.

V tomto dění se splňují také všechna zjevení a zaslíbení. Nakonec se v něm pro tuto Zemi vyplní také »poslední soud«!

Poslední, to znamená konečný soud, nadejde jednou pro každé hmotné světové těleso, ale neděje se tak v celém stvoření současně.

Je to nevyhnutelný proces v té části stvoření, která dospěje ve svém koloběhu k bodu, na němž musí začít její rozklad, aby se mohla na další cestě opět znovu zformovat.

Tímto věčným koloběhem není míněn oběh Země a jiných planet kolem jejich sluncí, nýbrž obrovský, mohutnější okruh, v němž se pohybují všechny sluneční soustavy a přitom ještě jednotlivě vykonávají své vlastní pohyby.

Bod, na kterém má započít rozklad každého světového tělesa, je přesně stanoven, a to opět na základě důslednosti přírodních zákonů. Je to zcela určité místo, na kterém děj rozkladu začít musí, nezávisle na stavu světového tělesa a jeho obyvatel.

Koloběh k tomu každé světové těleso nezadržitelně dožene, takže se bezodkladně naplní hodina jeho rozpadu, který, jako ve všem ve stvoření, je ve skutečnosti jen proměnou, příležitostí k dalšímu vývoji. Pak přichází pro každého člověka rozhodující hodina »buď – anebo«. Buď bude povznesen vysoko vstříc Světlu, jestliže usiloval k duchovnímu, nebo zůstane připoután ke hmotnosti, na níž lpí, když ze svého přesvědčení uznává za cenné pouze hmotné.

V takovém případě se člověk nemůže v zákonitém důsledku svého vlastního chtění povznést nad hmotnost a je s ní potom na posledním úseku cesty vtažen do rozkladu. To je pak duchovní smrt! Znamená to vymazání z knihy života.

Tento ve své podstatě zcela přirozený proces je též označován jako věčné zatracení, protože člověk takto vtažený do rozkladu »musí osobně zaniknout«. To je to nejstrašnější, co se může člověku stát. Platí za »zavržený kámen«, neupotřebitelný pro duchovní stavbu, a proto musí být rozemlet.

Toto odloučení ducha od hmoty, které nastává opět podle zcela přirozených dějů a zákonů, je tak zvaný »poslední soud«, který je spojen s mohutnými převraty a změnami.

Každému je jistě lehce pochopitelné, že tento rozklad nenastane v jednom pozemském dni. Vždyť ve světovém dění je tisíc let jako jeden den.

Jsme však právě na počátku tohoto časového úseku. Země přichází nyní k bodu, na němž se odchyluje z dosavadní dráhy, což se musí velmi citelně projevit také hrubohmotně. Pak nastane mezi všemi ­lidmi ostřejší třídění, které se v poslední době již připravovalo, ale dosud se projevovalo jen »v názorech a přesvědčeních«.

Každá hodina pozemského bytí je proto vzácnější než kdykoliv předtím. Kdo opravdu hledá a chce se učit, nechť se s vynaložením všech sil vytrhne z nízkých myšlenek, jež ho nutně poutají k pozemskému. Jinak se vydává v nebezpečí, že uvázne ve hmotnosti a bude s ní stržen do úplného rozkladu.

Ale ti, kdo usilují ke Světlu, budou od hmotnosti zvolna uvolňováni, a nakonec vyzdviženi do domova všeho duchovního.

Pak bude s konečnou platností dovršeno rozštěpení mezi Světlem a temnem a soud bude naplněn.

»Svět«, tedy celé stvoření, přitom nezanikne, nýbrž světová tělesa budou do rozkladného procesu vtažena teprve tehdy, až jejich dráha dospěje k bodu, kde po předchozím třídění započne rozklad.

Tento děj se uskuteční přirozeným působením Božských zákonů, které spočívají ve stvoření od jeho prapočátku, samy způsobily jeho vznik a dnes i v budoucnu budou důsledně provádět vůli Stvořitele. Ve věčném koloběhu probíhá neustálé utváření, rozsévání, zrání, sklizeň a rozpad, aby změnou spojení občerstveny a posíleny vznikaly opět nové formy, spějící vstříc příštímu koloběhu.

V tomto koloběhu stvoření je možno si představit obrovitou nálevku nebo obrovskou dutinu, z níž v nezadržitelném proudu neustále tryskají prasemena a v krouživém pohybu spějí k novému spojení a vývoji. Přesně tak, jak to věda již zná a správně zaznamenala.

Třením a shlukováním se utvářejí husté mlhoviny a z nich opět světová tělesa. Ta se působením nezměnitelných zákonů seskupují v naprosté důslednosti ve sluneční soustavy, samy v sobě kroužící, a připojují se k velkému, věčnému koloběhu.

Jako v dění viditelném pozemskému oku následuje ze semene vývoj, utváření, zrání a sklizeň nebo rozklad rostlinných, zvířecích i lidských těl, přinášející s sebou proměnu, rozpad pro další vývoj, právě tak je tomu
i ve velkém světovém dění. Hrubohmotně viditelná světová tělesa, mající kolem sebe mnohem větší jemnohmotné, tedy pozemskému oku neviditelné okolí, jsou ve svém věčném koloběhu podrobena témuž dění, protože na ně působí tytéž zákony.

Existenci prasemene nemůže popřít ani nejzatvrzelejší pochybovač, a přece je nemůže spatřit žádné pozemské oko, protože je z jiné látky, je z »onoho světa«. Nazývejme je klidně opět jemnohmotným.

Není také obtížné pochopit, že svět, utvářený z pralátky nejdříve, je právě tak jemnohmotný a pozemským zrakem nepoznatelný. Teprve později se pak z něj dále formuje nejhrubší sraženina, závislá na jemnohmotném světě, z níž se pozvolna utváří hrubohmotný svět s jeho hrubohmotnými tělesy. Teprve to lze od nejmenších počátků pozorovat pozemským zrakem a všemi jeho hrubohmotnými pomůckami.

Nejinak je tomu s vlastním záhalem člověka, tedy záhalem jeho duchovní podstaty, o němž budu ještě mluvit. Při jeho putování různými světy musí být jeho roucho, plášť, slupka, tělo nebo nástroj, lhostejno, jak je pojmenován tento obal, vždy ze stejného druhu látky jako současné okolí, do něhož vstupuje, aby jej používal jako ochranu i jako pomůcku, chce-li se v tomto okolí bezprostředně uplatnit.

Poněvadž je tedy hrubohmotný svět závislý na jemnohmotném světě, vyplývá z toho také zpětný účinek všeho dění ve světě hrubohmotném na svět jemnohmotný.

Toto obrovské jemnohmotné okolí, zformované rovněž z prasemene, koná věčný koloběh společně s hrubohmotným světem, a nakonec s ním bude také nasáto do zadní strany již zmíněné obrovité nálevky, kde probíhá rozklad, aby bylo na druhé straně vypuzeno jako prasemeno opět k novému koloběhu.

Tato nálevka je jakýmsi srdcem hmotného stvoření, podobně jako je tomu se srdcem a krevním oběhem v těle. Proces rozkladu postihne tedy vše stvořené, i jeho jemnohmotnou část, poněvadž všechno hmotné se rozloží opět v prasemeno, aby se zase znovu utvořilo. Nikde přitom neexistuje libovůle, nýbrž všechno se odvíjí ze samozřejmé důslednosti prazákonů, které jiný postup nepřipustí.

V určitém místě velkého koloběhu nadejde proto okamžik pro všechno stvořené, ať hrubohmotné nebo jemnohmotné, kdy se rozkladný proces samovolně připraví, a posléze započne.

A jemnohmotný svět, tak zvaný onen svět neboli záhrobí, je průchozím místem pobytu pozemsky zesnulých. Je úzce spojen se světem hrubohmotným, patří k němu, tvoří s ním jeden celek. Ve chvíli skonu vejde člověk ve svém jemnohmotném těle, které nosí spolu s tělem hrubohmotným, do stejnorodého jemnohmotného okolí hrubohmotného světa, zatímco hrubohmotné tělo zanechává zde v pozemském.

Jemnohmotný svět, tedy onen svět, patřící ke stvoření, je podroben stejným zákonům stálého vývoje a rozkladu. S počínajícím rozkladem dochází pak tedy rovněž opět zcela přirozenou cestou k odloučení duchovního od hmoty. Podle duchovního stavu člověka v hrubohmotném, jakož i v jemnohmotném světě musí se duchovní člověk, vlastní »já«, buď vydat vzhůru, nebo zůstane připoután ke hmotnosti.

Opravdová touha po Pravdě a Světle v něm přivodí změnu, a ta ho učiní duchovně čistším, tím i světlejším, což ho přirozeně musí stále více uvolňovat od hutné hmotnosti a táhnout do výše.

Kdo však věří pouze ve hmotu, váže se sám svým přesvědčením na hmotnost, zůstává k ní připoután a nemůže stoupat vzhůru. Vlastní rozhodnutí každého jednotlivce proto podle přírodního zákona duchovní tíže přivodí třídění mezi těmi, kdo usilují ke Světlu, a těmi, kdo se poutají k temnotám.

Z toho je zřejmé, že i pro možnost vývoje pozemsky zesnulých nastane jednou v očistném procesu v tak zvaném záhrobí skutečný konec. Poslední rozhodnutí! Lidé v obou světech jsou buď tak dalece zušlechtěni, že mohou být vyzdviženi k oblastem Světla, nebo zůstanou podle vlastního chtění vázáni svými nízkými způsoby, a budou proto nakonec uvrženi do »věčného zatracení«. To znamená, že budou spolu s hmotností, od níž se nedokáží odloučit, strženi do rozkladu, bolestně tento rozklad protrpí a přestanou osobně existovat.

Budou rozptýleni jako plevy ve větru, rozprášeni, a tím také vymazáni ze zlaté knihy života!

Tento tak zvaný »poslední soud«, to znamená konečný soud, je tedy děj, probíhající naprosto přirozeným způsobem podle zákonů nesoucích stvoření tak, že by to jinak ani být nemohlo. I zde člověk dostane vždy jen plody toho, co sám chtěl, co si tedy svým přesvědčením přivodil.

Vědění o tom, že všechno, co se ve stvoření děje, probíhá samočinně v nejpřísnější důslednosti, že vlákna, řídící osudy lidí, dodávají jen oni sami svými přáními a chtěním, že Stvořitel nesleduje jejich činy ani nezasahuje, aby odměňoval nebo trestal, toto vědění nezmenšuje velikost Stvořitelovu, ale naopak ukazuje jeho vznešenost.

Velikost spočívá v dokonalosti jeho díla, a ta nutí k úctyplnému pohledu vzhůru, neboť v tom největším, stejně jako v nejmenším dění spočívá největší láska a naprosto neúplatná spravedlnost.

Veliký je i člověk jako takový, postavený do stvoření jako pán svého vlastního osudu! Může se svou vůlí z tohoto díla pozvednout vzhůru a přispět přitom k jeho vyššímu rozvoji, nebo je může strhnout dolů a zaplést se v něm tak, že z něj už neunikne a půjde s ním vstříc rozkladu, ať již bude v hrubohmotném nebo v jemnohmotném světě.

Rozbijte proto všechna pouta nízkého pocitu, neboť je nejvyšší čas! Blíží se hodina, kdy lhůta skončí! Probuďte v sobě touhu po čistém, opravdovém, ušlechtilém! –

Vysoko nad věčným koloběhem stvoření vznáší se jako koruna »modrý ostrov«, luhy blažených, očištěných duchů, kteří již smějí prodlévat v oblastech Světla. Tento ostrov je od světa oddělen. Není proto ani účasten koloběhu, nýbrž přes svou výši je oporou kroužícího stvoření a východiskem duchovních sil. Je to ostrov, na jehož výšinách se rozkládá proslavené město zlatých ulic. Zde již nic nepodléhá změně. Není třeba se obávat »posledního soudu«. Ti, kdo tam prodlévají, jsou »doma«.

A na nejzazším, nejvyšším vrcholku tohoto modrého ostrova, nepřístupný krokům nepovolaných, stojí… hrad Grálu, tolik opěvovaný v básních!

Opředen pověstmi, jako touha nespočetných, stojí tam ve světle nejvyšší nádhery a skrývá svatou nádobu čisté lásky Všemohoucího, Grál!

Za jeho strážce jsou ustanoveni nejčistší z duchů. Oni jsou nositeli Božské lásky v její nejčistší podobě, lásky podstatně jiné, než jak si ji představují lidé na zemi, přestože ji prožívají denně a v každou hodinu.

Prostřednictvím zjevení sestupovala zvěst o hradu dalekou cestou z modrého ostrova po mnoha stupních dolů, prošla jemnohmotným světem, až konečně dík prohloubené inspiraci několika básníků pronikla i mezi lidi této hrubohmotné Země. Předáváním od stupně ke stupni níž a níže přitom zkreslováním neúmyslně utrpěla i její pravost, takže poslední podání zůstalo jen jejím mnohonásobně zkaleným odleskem, zatíženým mnoha omyly.

Stoupají-li pak z některé části velikého stvoření ve velké tísni úpěnlivé prosby vzhůru ke Stvořiteli, je vyslán služebník této nádoby, aby jako nositel Boží lásky pomohl a zasáhl v duchovní nouzi. Co se vznáší v díle stvoření jen jako zvěst a legenda, vstoupí pak živě do stvoření!

Taková vyslání se však nedějí často. Vždy je provázejí pronikavé změny a velké převraty. Takoví vyslanci přinášejí Světlo a Pravdu zbloudilým, mír zoufajícím a podávají svým poselstvím ruku všem hledajícím, aby jim dodali novou odvahu a novou sílu a vyvedli je ze vší temnoty vzhůru ke Světlu.

Přicházejí jen pro ty, kdo touží po pomoci ze Světla, nikoli však pro posměváčky ani pro ty, kdo si myslí, že jen oni jsou spravedliví.