Kdo se snaží, aby procítil některé z přikázání? Vidíme-li děti i dospělé, jak lehkovážně zacházejí s přikázáními svého Boha, měla, ba musela by se každého vážně smýšlejícího člověka zmocnit hrůza.
Přikázáním se ve škole učí a povrchně se probírají. Člověk je rád, když si osvojí jejich slovní znění a může je jakž takž vysvětlit, pokud mu hrozí nebezpečí, že se ho na ně někdo zeptá. Když pak vyjde ze školy do praktického života, zapomene brzy i jejich znění a tím i smysl. Je to nejlepší důkaz, že ho ve skutečnosti vůbec nezajímalo, co od něj jeho Pán a Bůh žádá.
On tím však nic nežádá, nýbrž dává s láskou všem lidem to, co naléhavě potřebují! Ze Světla bylo pozorováno, jak velice lidé zbloudili. Proto jim Bůh jako vychovatel přesně ukázal cestu, která je vede k věčnému bytí ve světlé říši ducha, tedy k jejich štěstí. Nedbají-li o ni, musí dojít do neštěstí a záhuby!
Právě proto není vlastně správné, mluví-li se o přikázáních. Jsou to spíše velmi dobře míněné rady, ukazující správnou cestu hmotností, kterou si lidští duchové sami přáli poznat.
Ale ani tato tak krásná myšlenka na člověka nepůsobí. Přespříliš se doslova zavrtal do vlastních myšlenkových pochodů a nechce dál vidět ani slyšet nic jiného kromě názorů, které si sám utvořil ze svých malých pozemských vědomostí.
Necítí, jak ho hmotnost unáší stále dál a dál až k hranici, kde je pro něho naposled buď – anebo, k rozhodnutí, které zůstane určujícím pro celé jeho bytí. Podle něj musí jít až do konce cestou, kterou si takto zvolil, aniž se z ní může zase vrátit zpět, i když se mu nakonec ještě dostane poznání. Pak toto pozdní poznání přispěje jen ke zvýšení jeho muk.
Aby zde pomohl a člověku přes jeho zbloudění umožnil ještě včasné poznání, dal Bůh lidem třetí přikázání, radu, aby světili den sváteční!
Plněním tohoto přikázání byla by v každém člověku postupně vznikla touha směřovat ke Světlu. A s touto touhou byla by se nakonec ukázala i cesta, která by ho vedla vzhůru ke splnění jeho přání, jež se stálým zesilováním zhutnila v modlitbu. Pak by zde člověk stál dnes jinak! Produchovnělý, zralý pro říši, která nyní musí přijít.
Slyšte tedy a jednejte tak, aby vám plnění přikázání připravovalo cestu.
Svěť den sváteční! Svěť! Zcela zřetelně se těmito slovy říká, že ty máš dát svátečnímu dni posvěcení, že jej musíš učinit pro sebe posvátným!
Sváteční den jsou sváteční hodiny, kdy tedy odpočíváš od práce, kterou ti ukládá tvá pozemská cesta. Svátečním hodinám, dni odpočinku však nedáváš žádné posvěcení, chceš-li pečovat jen o své tělo. Rovněž tak ne, když hledáš rozptýlení ve hře, v pití nebo v tanci.
Sváteční hodiny tě mají vést k tomu, aby ses v klidu pozastavil ve svém myšlení a cítění, abys přehlédl svůj dosavadní pozemský život, především pak vždy uplynulé dny posledního týdne, a čerpal z toho poučení pro svou budoucnost. Šest dní je možno vždy přehlédnout, co trvá déle, snadno se zapomene.
Tím se nevyhnutelně tvé cítění zvolna povznese výš a ty se staneš hledajícím Pravdu. Jsi-li pak skutečně hledajícím, je ti také ukázána cesta. A jako zde na zemi jdeš po nové, neznámé cestě jen zkoumavě, pátravě, tak máš také na duchovních cestách, které se ti otevírají a které jsou ti nové, jít opatrně krok za krokem, aby sis vždy uchoval pevnou půdu pod nohama. Nesmíš dělat skoky, protože nebezpečí pádu je pak větší.
Takovým myšlením a cítěním ve svátečních hodinách svého pozemského života nikdy nic neztratíš, nýbrž jen získáš.
Návštěvou kostela nesvětí nikdo sváteční hodiny, nechce-li pak současně v době odpočinku přemýšlet o tom, co v něm slyšel, aby to správně přijal do svého nitra a podle toho žil. Kněz ti nemůže posvětit tvůj den, neučiníš-li to sám od sebe. Rozvažuj vždy znovu, je-li pravý smysl Slova Božího zcela v souladu s tvým počínáním. Tímto způsobem pak sváteční den posvětíš, neboť tím, že v klidu zpytuješ své nitro, získá takovou náplň, pro kterou byl ustanoven.
Každý sváteční den se tak stává mezníkem na tvé cestě, který dnům tvé hrubohmotné činnosti dá ve zpětném účinku také tu hodnotu, kterou mají mít pro zrání tvé duše. Neprožil jsi je pak nadarmo a postupuješ stále kupředu.
Světit neznamená promarnit. Jakmile to zameškáš, promeškáš svůj čas, který ti byl poskytnut k uzrávání. Po obratu světů, který vás nyní zvolna obklopuje svými paprsky, je dána již jen krátká doba, abyste dohonili, co jste zameškali, pokud na to vynaložíte všechnu sílu, jež vám zbyla.
Svěťte proto den sváteční! Buď doma nebo ještě lépe v přírodě, která vám napomáhá k tomu, abyste se stali bdělými v myšlení i v cítění. Plňte tak přikázání Páně. Je to k vašemu prospěchu.