O nějakém ostrém střetu dvou světových názorů až dosud nemohlo být řeči. Boj je tedy špatně volený výraz pro to, co se vlastně děje mezi lidmi rozumu a lidmi vážně hledajícími Pravdu.
Vše, co se dosud odehrávalo, byly jednostranné útoky rozumářů, které se musí nezaujatému pozorovateli jevit jako nápadně neodůvodněné a často směšné. Proti všem, kdo se duchovně snaží o vývoj k vyššímu a ušlechtilejšímu, je vždy po ruce posměch, nepřátelství, ba i pronásledování nejtěžšího druhu, i když oni sami zachovávají tichou zdrženlivost. Vždy se najdou takoví, kteří se snaží lidi usilující vzhůru zadržet posměchem nebo násilím a strhnout je do matného soumraku nebo pokrytectví davů.
Mnozí se přitom stali skutečnými mučedníky, protože rozumových lidí bylo nejen velké množství, ale na své straně měli také pozemskou moc. Co mohou tito lidé poskytnout, je již vyjádřeno ve slově »rozum«. Je to omezení chápavosti, zúžení na čistě pozemské, tedy na nejnepatrnější část vlastního bytí.
Je snadno pochopitelné, že takový přístup nemůže přinést nic dokonalého, ba naprosto nic dobrého lidstvu, jehož bytí probíhá hlavně v těch částech stvoření, které si rozumoví lidé sami uzavřeli. Zvláště když se přitom uváží, že právě nepatrný pozemský život má být významným bodem obratu pro celé bytí a že pronikavě zasahuje do ostatních částí stvoření, těmto lidem zcela nepochopitelných.
Odpovědnost již beztoho hluboce pokleslých rozumových lidí tím roste do nezměrna. Svým silným tlakem přispěje k tomu, že budou stále rychleji hnáni k cíli své volby, až nakonec budou muset sklízet plody toho, co tvrdošíjně a domýšlivě prosazovali.
Rozumoví lidé jsou ti, kdo se zcela podrobili svému vlastnímu rozumu. Je zvláštní, že si po celá tisíciletí osobovali právo vnucovat zákonem a mocí své omezené názory i těm, kdo chtěli žít podle jiného přesvědčení. Tato zcela nelogická osobivost spočívá opět jen v jejich úzké chápavosti, neschopné povznést se do výše. Právě toto omezení jim vytváří vrchol chápání a z něj opět musí povstat domýšlivost, protože se domnívají, že skutečně dosáhli konečné výše. Pro ně samé tomu také tak je, protože pak přichází hranice, kterou překročit nemohou.
Jejich často až nepochopitelně nenávistné útoky proti těm, kdo hledají Pravdu, však při bližším pozorování zřetelně ukazují na bič temnoty, svištící za nimi. Zřídka lze v jejich osočování shledat rysy poctivého chtění, jež by mohlo do jisté míry omluvit často neslýchaný způsob jejich jednání. Ve většině případů je to slepé běsnění, postrádající jakoukoli skutečnou logiku. Nechť se člověk podívá na ty útoky klidně a s rozvahou. Jak zřídka se objeví pojednání, snažící se opravdu věcně přistupovat k přednáškám nebo článkům člověka hledajícího Pravdu.
Bezobsažná méněcennost útoků se nápadně projevuje vždy právě v tom, že nejsou nikdy čistě věcné! Pokaždé je to zastřené nebo zjevné špinění osoby toho, kdo hledá Pravdu. To dělá jen ten, kdo nemůže namítnout nic konkrétního. Kdo Pravdu hledá nebo ji přináší, nepřináší přece svou osobu, nýbrž to, co říká.
Slova se musí zkoumat, ne osoba! Právě rozumoví lidé mají zvyk posvítit si nejprve na osobu a teprve pak zvažovat, mají-li naslouchat jejím slovům. Ve své úzce ohraničené chápavosti potřebují tuto zevní oporu, protože se musejí chytat zevnějšku, aby nepřišli ve zmatek. Vyrábějí tak jalovou konstrukci, nedostatečnou pro lidi a překážející dalšímu postupu.
Kdyby měli v nitru pevnou oporu, nechali by zkrátka mluvit věc proti věci a vynechali by osoby. Toho však nejsou schopni. Také se tomu úmyslně vyhýbají, protože pociťují nebo zčásti vědí, že by byli při řádném klání rychle vyhozeni ze sedla. Často užívaný ironický poukaz na »laické kazatele« nebo »laický výklad« ukazuje něco tak směšně domýšlivého, že každý vážně smýšlející člověk ihned vycítí: »Tady se užívá štítu, aby se křečovitě zakryla jalovost. Vlastní prázdnota se zastírá laciným vývěsním štítem!«
Je to neobratná strategie, která se nemůže dlouho udržet. Jejím účelem je postavit nepohodlné hledatele Pravdy již předem v očích jejich bližních na »podřadný« stupeň, ne-li je přímo zesměšnit nebo přinejmenším zařadit do kategorie »fušerů«, aby je nikdo nebral vážně.
Takové počínání má zabránit tomu, aby se někdo vážně zabýval jejich slovy. Podnětem však není starost, aby se bližní nezdržovali bludným učením ve svém vnitřním vzestupu, ale neurčitý strach ze ztráty vlivu; strach, že rozumáři budou nuceni opustit své pohodlí, sami do všeho vniknout hlouběji než dosud a změnit mnohé, co doposud platilo za nedotknutelné.
Právě toto časté poukazování na »laiky«, to zvláštní pohrdání lidmi, kteří jsou zesíleným a neovlivněným cítěním blíže Pravdě a kteří se neobezdili strnulými formami rozumu, odkrývá slabost, jejíž nebezpečí nemůže ujít žádnému uvažujícímu člověku. Kdo holduje takovým názorům, vylučuje se předem z možnosti být neovlivněným učitelem a vůdcem, neboť je mnohem vzdálenější od Boha a jeho působení než kdokoliv jiný.
Znalost historie různých náboženství se všemi jejich omyly a chybami nepřivede lidi blíže k jejich Bohu, stejně jako je k němu nepřivede ani rozumový výklad bible nebo jiných hodnotných náboženských spisů.
Rozum je a zůstane vázán na prostor a čas. Je tedy připoután k zemi, zatímco Božství i poznávání Boha a jeho vůle je povzneseno nad prostor a čas i nade všechno pomíjivé. Proto nemůže úzce omezený rozum nikdy pochopit Božství.
Z tohoto prostého důvodu také není rozum povolán k objasňování věčných hodnot. Vždyť by si to odporovalo. Kdo si v těchto věcech zakládá na univerzitním diplomu a chce na neovlivněné lidi pohlížet svrchu, projevuje sám svou neschopnost a omezenost. Myslící lidé ihned vycítí předpojatost a budou opatrní vůči tomu, kdo sám takto k opatrnosti nabádá.
Jen povolaní mohou být pravými učiteli. Povolaní jsou ti, kdo k tomu mají vnitřní uschopnění. Tato uschopnění však nemají nic společného s vysokoškolským vzděláním, nýbrž souvisí pouze se záchvěvy zjemnělé citové schopnosti, která se umí povznést nad prostor a čas, tedy nad pojmovou hranici pozemského rozumu.
Kromě toho bude každý vnitřně svobodný člověk hodnotit věc nebo nauku vždy podle toho, co přináší, ne kdo ji přináší. Kdo se ptá napřed po osobě, dává si takové vysvědčení vnitřní chudoby, že většího být nemůže. Zlato je zlato, nechť je má v rukou kníže nebo žebrák.
Tuto nezvratnou skutečnost se však mnozí snaží tvrdošíjně přehlížet a pozměnit právě ve věcech pro duchovního člověka nejcennějších. Samozřejmě se stejně chabým výsledkem jako u zlata. Neboť ti, kdo opravdu hledají, se takovým odvracením nedají ovlivnit a zkoumají věc samu. A ti, kdo jejich vlivu podlehnou, nejsou dosud zralí pro přijetí Pravdy, pro takové Pravda není.
Není však daleko hodina, v níž musí začít boj, který dosud chyběl. Skončí jednostranné ustupování a nadejde čas postavit se jasně tváří v tvář. Tehdy zajde všechna domýšlivost.