Jako hluboká noc spočívá jemnohmotné temno nad Zemí. Již velmi dlouho. Drží Zemi v dusivém sevření tak těsně a pevně, že se každý stoupající světlý cit podobá plameni, který ztrácí sílu nedostatkem kyslíku, rychle bledne a pohasíná.
Strašlivý je tento jemnohmotný stav a projevuje se dnes svými nejhoršími účinky. Kdo by směl vidět jen na pět vteřin toto dění, toho by zděšení připravilo o všechnu naději na záchranu! –
A to všechno způsobilo jen provinění lidí, jejich sklon k nízkosti. Největším nepřítelem si přitom bylo lidstvo samo. Dokonce i ti nemnozí, kteří se znovu vážně snaží směřovat k výšinám, se ocitají v nebezpečí, že budou také strženi do hlubin, pro něž dnes ostatní dozrávají závratnou rychlostí.
Je to jako objetí, po němž nevyhnutelně následuje smrtící vysávání. Vstřebání do těžké a husté bažiny, v níž všechno bez hlesu zahyne. To už není zápas, ale jen tiché, němé, příšerné rdoušení.
A člověk to nepoznává. Duchovní lenost ho činí slepým vůči tomuto zhoubnému dění.
Bažina však stále vysílá své jedovaté výpary, zvolna zmáhající i ty dosud silné a bdělé, aby i oni, usínající a zbaveni síly, do ní spolu s ostatními zapadli.
Tak to dnes vypadá na Zemi. Není to obraz, co zde rozvíjím, nýbrž život! Protože všechno jemnohmotné má formy utvářené a oživované cítěním lidí, opravdu se takové dění trvale odehrává. A to je prostředí, které lidi čeká, až odejdou z této země a nebudou moci být vedeni vzhůru ke světlejším a krásnějším nivám.
Avšak temno se stahuje stále více.
Blíží se proto doba, kdy Země bude muset být po nějaký čas ponechána vládě temna bez přímé pomoci ze Světla, protože si to tak lidstvo svým chtěním vynutilo. Následky chtění většiny lidstva musely přivodit tento konec. – Je to doba, kterou směl kdysi spatřit Jan, doba, kdy Bůh zahalí svou tvář. –
Noc je všude vůkol. Ale v největší tísni, kdy všemu, i tomu lepšímu hrozí utonutí, svítají současně i ranní červánky! Tyto ranní červánky však přinesou nejdříve bolesti velké očisty. Očisty, která musí nevyhnutelně přijít, dříve než započne záchrana všech vážně hledajících. Neboť nikomu z těch, kdo usilují o nízké, nemůže být podána ruka ku pomoci! Mají se zřítit až do hrůzyplných hlubin, kde jedině mohou ještě doufat v probuzení, a to trýzní, jíž se musí zhnusit sobě samým.
Ti, kdo dosud mohli posměšně a zdánlivě beztrestně klást překážky lidem usilujícím vzhůru, zmlknou a zamyslí se, až nakonec budou ještě žebrat a sténavě se doprošovat Pravdy.
Nebudou to potom mít tak snadné, nýbrž budou nezadržitelně vehnáni mezi mlýnské kameny neúprosných zákonů Božské spravedlnosti, až v prožití dospějí k poznání svých omylů. –
Na svých cestách jsem mohl poznat, že mezi líné lidské duchy byla vhozena hořící pochodeň mými slovy, která praví, že v člověku není nic Božského. Přitom se právě nyní vyvíjí velká snaha objevit Boha v sobě, a tak se nakonec také stát Bohem!
Má slova proto mnohde vzbudila neklid, lidstvo se jim snaží vzepřít, protože chce slyšet jen slova uspávající a uklidňující, která mu lahodí!
Ti, kdo se takto vzpírají, jsou jen zbabělci, nejraději se skrývající sami před sebou, jen aby zůstali v přítmí, kde se to tak krásně a klidně sní podle vlastních přání.
Ne každý dokáže snést, aby byl vystaven světlu Pravdy, jasně a nemilosrdně ukazujícímu vady a skvrny na jeho rouchu.
Úsměškem, posměchem nebo nepřátelstvím chtějí takoví lidé zabránit příchodu dne, který dá zřetelně poznat, na jakých hliněných nohách stojí neudržitelná modla jejich »já«. Tito pošetilci hrají sami sobě masopustní maškarádu, po níž bude neúprosně následovat šedivá popeleční středa. Svými pomýlenými názory chtějí přece zbožňovat jen sami sebe a v nich se cítí pozemsky blažení a spokojení. Předem považují za nepřítele každého, kdo je z tohoto líného klidu vyruší.
Ale všechno vzpírání jim tentokrát nebude nic platné!
Sebezbožštění, tvrzení, že v člověku je Božské, je sahání špinavýma rukama po vznešenosti a čistotě vašeho Boha, zneuctění toho nejsvětějšího, k čemu vzhlížíte s nejblaženější důvěrou! –
Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužit k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem je vaše schopnost cítění. Je-li čistá, má přímé spojení s duchovní úrovní a tím i s rájem. Pak bývají okamžiky, v nichž i vy můžete plně pocítit blízkost svého Boha, jak se to často stává v nejhlubší bolesti a v největší radosti.
Pak vyciťujete jeho blízkost stejně, jako ji trvale prožívají v ráji věční praduchovní, s nimiž jste v takových chvílích úzce spojeni. Silné rozechvění, vyvolané velikou radostí stejně jako hlubokou bolestí, zatlačí vše pozemsky nízké na několik vteřin daleko do pozadí, a tím se uvolní čistota citu, která okamžitě vytvoří most ke stejnorodé čistotě, oživující vám ráj.
To je největším štěstím lidského ducha. Věční v ráji žijí v takovém stavu trvale. Přináší jim nádhernou jistotu naprostého bezpečí. Věční si přitom plně uvědomují blízkost svého vznešeného Boha, v jehož síle stojí, současně však samozřejmě uznávají, že jsou na své největší výši a že nikdy nebudou schopni Boha uzřít.
To je však netísní, nýbrž poznání jeho nepřístupné velikosti je přivádí k jásavému díku za nevýslovnou milost, kterou stále projevuje vůči maličkým tvorům.
A z takového štěstí se může těšit i pozemský člověk. Je zcela správné, říká-li se, že pozemský člověk pociťuje v posvátných okamžicích blízkost svého Boha. Ale stává se to rouháním, chce-li někdo z tohoto vnímání nádherné blízkosti Boží vyvozovat tvrzení, že má sám v sobě jiskru Božství.
Ruku v ruce s tímto tvrzením jde také znevažování Božské lásky. Jak může někdo poměřovat Boží lásku měřítkem lásky lidské? Nebo ji dokonce stavět co do hodnoty pod lidskou lásku? Pohleďte na lidi, kteří si představují Božskou lásku jako nejvyšší ideál tak, že jen vše tiše snáší, a k tomu ještě všechno odpouští! Chtějí spatřovat Božské v tom, že si nechá líbit od nižších tvorů všechnu nevychovanost, jak to činí jen největší slaboch, největší zbabělec, kterým se proto pohrdá. Uvědomte si přece, jaká v tom tkví nehorázná potupa!
Lidé chtějí beztrestně hřešit, aby si pak ještě nakonec mysleli, že udělají svému Bohu radost, když si od něj nechají odpustit bez odpykání svou vinu! K takovému názoru může dospět buď bezmezná omezenost, trestuhodná lenost nebo poznání beznadějné slabosti vlastního chtění k dobru a ke vzestupu. Jedno je však právě tak zavrženíhodné jako druhé.
Představte si Božskou lásku! Křišťálově jasnou, zářící, čistou a velikou! Dokážete si při tom představit, že by mohla být tak nasládle slabošská, poníženecky povolná, jakou by ji lidé tak rádi chtěli mít? Chtějí vybudovat klamnou velikost tam, kde si přejí slabost. Tvoří si klamný obraz, aby mohli sami sobě něco předstírat, aby se ukonejšili tváří v tvář vlastní nedostatečnosti, ochotně je ponechávající ve službách temna.
Kde je tu svěžest a síla, která nezbytně patří ke křišťálové čistotě Božské lásky? Božská láska je neoddělitelná od nanejvýš přísné Božské spravedlnosti. Ona je dokonce sama touto spravedlností. Spravedlnost je láska a láska tkví opět jen ve spravedlnosti. Jedině v ní také spočívá Boží odpuštění.
Je správné, učí-li církve, že Bůh všechno odpouští. A skutečně odpouští! Na rozdíl od člověka, který považuje za trvale nehodného i toho, kdo již odpykal nějaké malé provinění. Takovým myšlením se proviňuje dvojnásob, protože nejedná podle vůle Boží. Zde chybí lidské lásce spravedlnost.
Působení tvůrčí vůle Boží očišťuje každého lidského ducha od viny, pokud usiluje do výšin, buď tím, že sám všechno prožije, nebo že se dobrovolně polepší.
Vrátí-li se z těchto mlýnů ve hmotnosti zpět do duchovní úrovně, stojí v říši svého Stvořitele čistý a nepadá na váhu, v čem kdy chybil. Je právě tak čistý jako ten, kdo se ještě nikdy neprovinil. Avšak předtím vede jeho cesta účinkem Božských zákonů a v této skutečnosti je záruka Božího odpuštění, jeho milosti.
Což dnes častokrát nezaznívá zděšená otázka: Jak mohla nadejít léta takového utrpení z Boží vůle? Kde zůstává láska, kde spravedlnost? Ptá se tak lidstvo, táží se národy, často i rodiny a jednotliví lidé. Nemělo by jim to být spíše důkazem, že Boží láska je přece jen jiná, než jak si ji mnohý představuje? Pokuste se jednou až do konce domyslet vše odpouštějící lásku Boží tak, jak si ji lidé křečovitě snaží představovat! Že všechno snáší, a nakonec ještě velkomyslně odpouští, aniž by své provinění musel člověk odčinit. Jak žalostný by musel být výsledek! Považuje se člověk za tak cenného, že má kvůli němu trpět jeho Bůh? Myslí si, že je snad ještě cennější než Bůh? Co všechno se skrývá za touto opovážlivostí lidí. –
Při klidném uvažování musíte klopýtat přes tisíceré překážky a k závěru můžete dojít jen tehdy, když Boha snížíte, když ho učiníte nedokonalým.
On však byl, je a zůstane dokonalý, lhostejno, jak se k tomu lidé staví.
Jeho odpuštění tkví ve spravedlnosti. V ničem jiném. A jedině v této neproměnné spravedlnosti spočívá také jeho veliká, dosud nepoznaná láska!
Odvykněte si zde používat pozemských měřítek. Boží spravedlnost a Boží láska platí lidskému duchu. Hmotné přitom vůbec nerozhoduje. Vždyť ono je lidským duchem samým jen formováno a bez něj nemá života.
Proč se tak často trápíte ryze pozemskými maličkostmi, které pociťujete jako provinění a které jím vůbec nejsou?
Jen to, co chce při jednání duch, je rozhodující pro zákony Boží ve stvoření. Duchovní vůlí však není činnost myšlenková, nýbrž nejvnitřnější cítění, vlastní chtění člověka, které jediné může uvést do pohybu zákony onoho světa a také je samočinně do pohybu uvádí.
Božská láska se nedá lidmi snižovat, neboť v ní také spočívají ve stvoření železné zákony Boží vůle, která je nesena láskou. A tyto zákony působí podle toho, jak se k nim člověk staví. Mohou ho spojovat s blízkostí Boží, nebo utvořit přehradu, kterou nelze nijak rozbořit, leda tím, že se člověk těmto zákonům konečně přizpůsobí. To znamená totéž co poslušnost, v níž jedině může najít svou spásu, své štěstí.
Celé toto veliké dílo je jednolité, nemá nedostatky ani trhliny. Každý pošetilec, každý blázen, který chce něco jiného, si přitom rozbije hlavu. –
Božská láska činí jen to, co každému lidskému duchu prospívá, ne však to, co mu na zemi dělá radost a co je mu příjemné. Sahá mnohem dál, protože ovládá celé bytí. –
Mnozí lidé si dnes často myslí: mají-li nás očekávat útrapy a zkáza, aby přivodily velkou očistu, musí být Bůh tak spravedlivý, že vyšle napřed hlasatele pokání. Člověk musí být přece předem varován. Kde je Jan, který ohlásí věci příští?
Jsou to nešťastníci ve své rádoby veliké myšlenkové prázdnotě! Za takovým voláním se skrývá jen opovážlivost té největší jalovosti. Vždyť by ho přece postavili na pranýř, do žaláře uvrhli!
Otevřete přece oči a zbystřete sluch! Ale v tanci přechází člověk lehkomyslně kolem všech těžkostí, utrpení a hrůz svých bližních! Nechce vidět ani slyšet! –
I hlasatel pokání přišel tehdy před dvěma tisíci lety, a Slovo tělem učiněné šlo za ním. Avšak lidé se horlivě vynasnažili čistý lesk Slova opět smazat, zatemnit, aby přitažlivá síla jeho světla zvolna pohasla. –
A všichni, kdo chtějí Slovo vyprostit z popínavého býlí, jsou nuceni záhy pocítit, jak se vyslanci temnot křečovitě snaží zabránit každému radostnému procitnutí!
Ale dnes se dění nebude opakovat tak jako za dob Kristových! Tehdy přišlo Slovo. Lidstvo mělo svou svobodnou vůli a rozhodlo se tenkrát převážně pro jeho odmítnutí, zavržení! Od té doby bylo podrobeno zákonům, které se samočinně přidružily k jeho tehdejšímu svobodnému rozhodnutí. Lidé pak nacházeli na cestě, kterou si sami zvolili, všechny plody svého vlastního chtění.
Kruh se již brzy uzavře. Hromadí se to stále silněji a kupí do výšky jako val, jenž brzy zavalí nic netušící lidstvo, žijící si v duchovní otupělosti. Na konci, v čase naplnění, lidé přirozeně již svobodnou volbu mít nebudou!
Musí již jednou sklidit, co tehdy i na svých pozdějších bludných cestách zasévali.
Všichni, kdo kdysi za Kristových časů Slovo zavrhli, jsou dnes k zúčtování opět vtěleni na Zemi. Dnes již nemají nárok na předcházející výstrahu, ani na opětovné rozhodování. Za dva tisíce let měli dost času rozmyslet se jinak! Také ten, kdo přejímá nesprávné výklady o Bohu a jeho stvoření a nesnaží se Slovo jasněji pochopit, je nepřijal vůbec. Je na tom dokonce mnohem hůř, poněvadž mylná víra zdržuje člověka od pochopení Pravdy.
Avšak běda tomu, kdo Pravdu falšuje nebo mění, aby se k němu lidé sbíhali, protože je jim to v pohodlnější podobě příjemnější. Uvaluje na sebe nejen vinu za falšování a zavádění, ale nese také ještě odpovědnost za ty, které k sobě přivábil, protože jim Pravdu činil pohodlnější nebo přijatelnější. Nebude mu pak pomoženo, až nadejde jeho hodina odplaty. Zřítí se do hlubin a ty ho již nikdy nevydají; a právem! – I to směl vidět Jan a ve svém Zjevení před tím varovat.
A začíná-li velká očista, tu není tentokrát člověku ponechán čas, aby se vzpouzel, nebo se dokonce stavěl na odpor. Božské zákony, o nichž si člověk tak rád dělá mylnou představu, se neúprosně naplní.
Právě v době největších hrůz, jaké kdy Země zažila, lidstvo konečně pozná, že Boží láska je vzdálena změkčilosti a slabosti, které se jí opovážilo připisovat.
Více než polovina všech lidí dnes vůbec na Zemi nepatří!
Během mnoha tisíciletí lidstvo již tak pokleslo a žije tak silně v temnotách, že svým nečistým chtěním vystavělo mosty k temným sférám hluboko pod pozemskou úrovní. Tam žijí hluboce pokleslí duchové, jejichž jemnohmotná váha jim nedovolovala dostat se vzhůru, sem na pozemskou pláň.
V tom spočívala ochrana lidí žijících na Zemi, jakož i temných duchů samých. Ti jsou odděleni od ostatních přirozeným zákonem jemnohmotné tíže. Tam dole se mohou vybouřit ve svých náruživostech a nízkostech, aniž způsobí škodu. Naopak, jejich nezřízené vyžívání tam postihuje pouze ty, kdo jsou stejného druhu, právě tak jako se vyžívání ostatních stejnorodých duchů bolestivě dotýká zase jich. Trpí tím vzájemně, a to vede k uzrávání, ne však k dalšímu proviňování. Utrpením se v nich může probudit ošklivost a s ní i přání dostat se ven z této říše. Přání vede časem k mučivému zoufalství, které může nakonec vyústit v nejvroucnější modlitby, a tím ve vážné chtění změnit se k lepšímu.
Tak tomu mělo být. Ale pochybené chtění lidí přivodilo něco jiného!
Lidé svým temným chtěním postavili most k temným úrovním. Podali tam žijícím duchům ruku a umožnili jim, aby se pomocí přitažlivé síly stejného druhu dostali nahoru na Zemi. Zde našli tito temní také příležitost k nové inkarnaci, která pro ně v normálním světovém dění nebyla zamýšlena.
Neboť na pozemské úrovni, kde mohou v hrubohmotném těle žít společně se světlejšími a lepšími, působí temní jen škody a uvalují na sebe novou vinu. To v nížinách, kam patří, nemohou, neboť těm, kdo jsou s nimi stejnorodí, přináší nízkost jen užitek. V ní přece jen nakonec poznají sami sebe, zoškliví si ji, a to přispěje k polepšení.
Tuto normální vývojovou cestu tedy člověk narušil pochybeným užíváním své svobodné vůle, jímž vystavěl jemnohmotné mosty k temným úrovním. Proto ti, kdo klesli až tam, mohli jako divoká smečka vtrhnout na pozemskou úroveň a s jásotem zalidnit její větší část.
Protože světlé duše musí před temnem ustoupit tam, kde temno nabylo pevné půdy, bylo snadné temnějším duším, neprávem dosáhnuvším pozemské úrovně, dospět ke vtělení. A to někdy i tam, kde by se byla jinak vtělila duše světlejší. Temná duše se zachytila prostřednictvím někoho z okolí nastávající matky a ten jí umožnil udržet se a světlou duši vypudit, i když matka nebo otec patřili ke světlejším.
Tím se také vysvětluje záhada, proč k dobrým rodičům mohla zavítat nejedna černá ovce. Dbá-li však nastávající matka lépe na sebe, na své bližší okolí i na to, s kým se stýká, pak se to nemůže stát.
Lze tedy poznat jen lásku v tom, když závěrečný účinek zákonů nakonec naprosto spravedlivě smete z pozemské úrovně ty, kdo sem nepatří, aby se zřítili dolů do říše temna, do níž svým druhem náleží. Pak již nebudou moci bránit světlejším duším ve vzestupu a nebudou na sebe uvalovat novou vinu. Snad tam v ošklivosti nad svými prožitky přece ještě dozrají. – –
Přijde zákonitě doba, která ocelovým stiskem sevře srdce všech lidí, která se strašlivou neúprosností vyhladí z každého lidského tvora duchovní pýchu. Potom zmizí i každá pochybnost, bránící dnes lidskému duchu v poznání, že Božské není v něm, nýbrž vysoko nad ním. Že může stát na oltáři jeho vnitřního života jen jako nejčistší obraz, k němuž vzhlíží v pokorné modlitbě. –
Prohlašuje-li lidský duch, že chce být také Božský, není to omyl, nýbrž provinění. Takové vyvyšování musí přivodit jeho pád, neboť se rovná pokusu vyrvat Bohu žezlo z ruky. Strhnout jej na stupeň, který náleží člověku a jehož dosud ani nedosáhl, protože chtěl být něco více a ohlíží se po výšinách, na něž přece nikdy nedokáže ani vystoupit, ani je poznat. Tak přehlížel nevšímavě veškerou skutečnost a učinil ze sebe nejen tvora zcela neužitečného ve stvoření, ale ještě hůř, stal se přímo škůdcem.
Nakonec si svým pochybeným stanoviskem způsobí, že mu bude hrozivě zřetelně ukázáno, že ve svém nynějším, tak hluboce pokleslém stavu nepředstavuje ani stín Božského. Všechen poklad pozemských vědomostí, které pracně nashromáždil za celá tisíciletí, se bude jeho zděšenému zraku jevit jako nic. Bezmocně zažije sám na sobě, jak zbytečnými se staly plody jeho jednostranného pozemského úsilí, ba jak se mu mnohdy staly i kletbou. Pak ať se rozpomene na svou božskost, bude-li moci! – –
Mocně mu zahřmí vstříc: »Na kolena, tvore, před svým Bohem a Pánem! Neopovažuj se rouhavě povyšovat na Boha!« – –
Tak skončí samolibé podivínství líného lidského ducha. –
Teprve potom bude moci lidstvo pomýšlet na vzestup. To bude také čas, kdy padne vše, co nemá pevné základy. Zdánliví velikáni, falešní proroci i sdružení kolem nich se zhroutí. Pak také vyjdou najevo dosavadní pochybené cesty.
Nejeden samolibý člověk pak s ohromením pozná, že stojí před propastí, a jsa mylně veden, klouže rychle dolů, ačkoliv se pyšně domníval, že stoupá vzhůru a blíží se ke Světlu. Pozná, že otevřel brány, jež ho měly chránit, aniž za nimi měl dostatečně silnou obranu. Že na sebe přivolal nebezpečí, kterým by se v přirozeném dění vyhnul. Blaze tomu, kdo potom najde pravou cestu k obratu!