Světlo má nyní svítit na Zemi, stejně jako tomu mělo být již tehdy, když se hvězda zaslíbení rozzářila nad betlémským chlévem.
Jen nemnozí tehdy Světlo přijali. Posluchači světlou zvěst velmi brzy pokřivili a změnili způsobem obvyklým u pozemských lidí. Co zapomněli, snažili se nahradit vlastními myšlenkami, a vyvolali tak zmatek, který se má dnes považovat za nedotknutelnou pravdu.
Z obavy, že se všechno zřítí, jestliže se sebemenší pilíř ukáže jako nepravý, se každý světlý paprsek, který může přinést poznání, potírá, špiní, a kde to nejde jinak, přinejmenším zesměšňuje se zlobou a potměšilostí, ukazující každému jasně myslícímu člověku, že pocházejí ze strachu. Ale jen zřídka se najde na této zemi někdo jasně myslící.
A přesto musí konečně vzejít všem lidem světlo pravého poznání!
Nastává doba, kdy bude ze stvoření smeteno všechno nezdravé, co vymyslel lidský mozek, aby to již nadále nepřekáželo poznání, že Pravda je jiná nežli nejisté přeludy, stvořené chvástavou domýšlivostí a prospěchářstvím, chorobnou obrazotvorností a pokrytectvím z dusivého bahna nízké omezenosti v touze po pozemské moci a světském obdivu.
Běda těm, kdo klamali miliony lidí a zotročili je tak, že se dnes již neodváží pozvednout zraky ke Světlu a slepě tupí vše, co pronikne k jejich uším, jestliže to zní jinak, než jak to dosud slýchali, místo aby konečně naslouchali a v nitru zkoumali, zda toto nové není jejich chápání bližší než to dosud naučené.
Uši mají zacpány a úzkostlivě dbají, aby do nich nevnikl závan svěžího vzduchu. Děje se tak skutečně jen z lenosti a ze strachu, protože tento svěží vzduch přináší ozdravění, vyžadující živost ducha a jeho vlastní námahu. To je pravý opak nynějšího zdánlivě pohodlného duchovního příšeří, přecházejícího v tupý spánek bez konce a dávajícího volnou ruku zchytralosti pokřiveného a zkaženého rozumu!
Není však nic platné, že si zacpáváte uši před novým Slovem, že zavíráte oči, aby vás Světlo neoslnilo a nepolekalo! Násilím budete nyní vyburcováni ze svého žalostného omámení! Třesouce se mrazem budete nuceni stát před chladným Světlem a ono vás neúprosně zbaví všech klamných pláštíků. Budete mrznout, protože duchovní jiskra ve vás se již nedá zažehnout, aby hřála a vycházejíc z nitra se spojila se Světlem.
Pro vás je přece tak snadné věřit neuvěřitelnému, protože se přitom nemusíte namáhat samostatně myslet a zkoumat. Právě proto, že ono neuvěřitelné neobstojí při zkoumání podle Božských přírodních zákonů, musíte prostě jen věřit, aniž byste se ptali »jak« nebo »proč«, musíte věřit slepě, a to pokládáte za veliké! Vy, kdo se v tomto tak pohodlném přístupu považujete za obzvlášť věřící, se tím jednoduše přenášíte přes veškeré pochybnosti a… cítíte se spokojení, chránění, ušlechtilí, zbožní a jste si jisti věčnou blažeností!
Tím jste se však nad pochybnosti nepovznesli, nýbrž jste je jen zbaběle obešli! Byli jste příliš duchovně líní, než abyste sami něco dělali, a dali jste přednost slepé víře před věděním o přirozeném zákonitém dění podle Boží vůle. A k tomu vám dopomohly výmysly lidského mozku. Neboť čím nemožnější, nepochopitelnější je to, čemu máte věřit, tím je také pohodlnější v to uvěřit doslova slepě, protože to v takových případech vůbec jinak nejde. Zde se musí vyloučit vědění a přesvědčení.
Jedině nemožnosti vyžadují slepou, nepodloženou víru, neboť je-li něco možné, ihned to podnítí k vlastnímu přemýšlení. Kde je Pravda, vždy přirozená a důsledná, tam také přichází samo sebou ke slovu přemýšlení a prociťování. Ono zaniká jen tam, kde už není nic přirozeného, kde tedy není Pravda. A jen procítěním vzniká přesvědčení, a jen přesvědčení přináší hodnoty lidskému duchu!
Tak se nyní spolu se vším ostatním uzavírá i kruh, který započal posvátnou nocí v Betlémě. A toto uzavření kruhu musí z podání a tradic vyloučit vše nesprávné a přivodit vítězství Pravdy. Pronikající Světlo rozptýlí temno, které lidé vytvořili!
Všechny legendy, jimiž byl během času obetkán Ježíšův život, musí padnout, aby se ukázal konečně ve vší čistotě a ve shodě s Božími zákony, tak jak to ve stvoření ani jinak nebylo možné. V kultech, které jste si sami vytvořili, jste až dosud lehkověrně a rouhavě popírali dokonalost Stvořitele, svého Boha.
Úmyslně a vědomě si ho v nich představujete tak, jako by jeho vůle nebyla dokonalá! Již jsem o tom hovořil a můžete to kroutit a obracet, jak chcete, nevymluvíte se z toho, že jste byli příliš líní samostatně myslet. Boha nectíte, když slepě uvěříte věcem, které nelze uvést do souladu s prazákony stvoření! A naopak, věříte-li v dokonalost Stvořitelovu, pak musíte vědět, že se zde ve stvoření nemůže odehrát nic, co se také přesně neshoduje s účinkem nezvratně působících zákonů Božích. Jedině tak můžete Boha skutečně ctít.
Kdo smýšlí jinak, pochybuje o dokonalosti Stvořitele, svého Boha! Neboť kde jsou možné změny, nebo dokonce vylepšení, tam není a nebylo dokonalosti. Vývoj je něco jiného. Ten je ve stvoření předvídán a zamýšlen. Musí se však vždy projevovat jako důsledek působení již existujících zákonů. To všechno ale nemůže přivodit takové události, jaké pokládají mnozí věřící za zcela samozřejmé, zvláště pokud jde o Kristův život.
Probuďte se konečně ze svého snění a staňte se v sobě pravdivými! Pravím vám znovu, že podle zákonů ve stvoření není možné, aby se pozemské tělo zrodilo bez předchozího hrubohmotného plození, právě tak jako je nemožné, aby po pozemské smrti bylo hrubohmotné tělo vyzdviženo do jemnohmotné říše, tím méně do říše bytostné, nebo dokonce duchovní! A poněvadž se Ježíš musel zrodit zde na zemi, podléhalo toto dění také hrubohmotnému Božímu zákonu předchozího plození.
Bůh by byl musel jednat proti svým vlastním zákonům, kdyby se tyto události Kristova života odehrály tak, jak to hlásají tradiční učení. To však Bůh nemůže, poněvadž je od počátku dokonalý, stejně jako je dokonalá jeho vůle, spočívající v zákonech stvoření. Kdo se ještě odvažuje smýšlet jinak, ten pochybuje o této dokonalosti a tím také nakonec o Bohu! Vždyť Bůh bez dokonalosti by nebyl Bohem. Tady neexistují žádné výmluvy, o této samozřejmé jistotě nemůže lidský duch mudrovat, i kdyby se kvůli ní musely zachvět základy tak mnohých dosavadních názorů. Zde existuje jen buď – anebo. Všechno, nebo nic. Zde nelze stavět žádný most, protože v Božství nemůže existovat nic polovičatého, nehotového. Ani v tom ne, co se týká Boha samého!
Ježíš byl zplozen hrubohmotně, jinak by pozemské zrození nebylo možné.
Jen několik málo lidí poznalo tehdy hvězdu jako splnění zaslíbení. K nim náležela i Marie a Josef, který v rozechvění zahalil svou tvář.
Tři králové nalezli cestu ke chlévu a odevzdali pozemské dary; pak ale zanechali dítě bez ochrany, ačkoliv mu měli urovnávat pozemskou cestu svým bohatstvím, svou mocí, aby je ochránili při plnění jeho úkolu. Nepoznali plně svou vznešenou úlohu, ačkoliv byli osvíceni, aby dítě nalezli.
Neklid hnal Marii pryč z Nazaretu a Josef, vida její tiché utrpení a její touhu odejít, jí splnil přání, aby jí udělal radost. Předal vedení tesařské dílny nejstaršímu tovaryši a odcestoval s Marií a dítětem do vzdálené země. Ve shonu práce a v denních starostech vybledla zvolna v obou vzpomínka na zářící hvězdu, zvláště když se Ježíš v dětských letech nijak nápadně neprojevoval, nýbrž byl právě tak přirozený jako všechny děti.
Po návratu domů byl Josef Ježíšovi stále nejlepším otcovským přítelem. Teprve když umíral, spatřil při odpoutávání svého ducha od těla v posledních pozemských okamžicích nad Ježíšem, který stál jediný u jeho úmrtního lože, kříž a holubici. Rozechvěn pronesl poslední slova: »Tak jsi to přece ty!«
Ježíš sám o tom nic nevěděl, dokud ho to netáhlo k Janovi, o němž slyšel, že u Jordánu hlásá moudré učení a křtí.
V hrubohmotném úkonu křtu byl pevně zakotven začátek jeho poslání v hrubohmotnosti. Rouška padla. Ježíš si byl od toho okamžiku vědom, že má přinést pozemskému lidstvu Slovo Otcovo.
Celý jeho život se před vámi rozvine takový, jaký skutečně byl, zbavený všech smyšlenek lidského mozku. S uzavřením kruhu dění v soudu se o něm dozvědí všichni, neboť pak zvítězí Pravda a nesmí již být déle zatemňována.
Marie bojovala sama v sobě s pochybnostmi, zesilovanými mateřskou starostí o syna, až k těžké cestě na Golgatu. Čistě lidsky, ne nadpozemsky. Teprve tam nakonec ještě poznala Ježíšovo poslání a uvěřila.
Avšak při nynějším opětovném návratu hvězdy mají být Boží milostí napraveny všechny omyly a odčiněny chyby těch, kdo tehdy Kristovi ztížili cestu, pokud tak neučinili ze zarputilosti nebo zlovůle, pokud nyní při uzavření kruhu dojdou k poznání a vynasnaží se napravit, co zanedbali nebo v čem pochybili.
Snaží-li se to odčinit, kyne jim se zářící hvězdou spása. Osvobozeni budou pak moci jásavě děkovat Tomu, jenž v moudrosti a dobrotě stvořil zákony, podle nichž budou tvorové souzeni, ale i spaseni.