KULT má být zformovaná snaha přiblížit pozemskému vnímání něco pozemsky nezachytitelného.
Má být, ale žel tomu tak ještě není, neboť mnohé by muselo mít zcela jinou podobu, kdyby opravdu vycházelo ze snahy samé. Podmínkou správné cesty je právě ono vycházení vnějších forem z nitra. Ale vše, co dnes vidíme, je rozumová konstrukce, do níž mají být teprve potom vtlačeny city. Postupuje se tedy obrácenou cestou, již lze ovšem právě tak dobře nazvat cestou převrácenou nebo pochybenou, tedy cestou, která nemůže být nikdy skutečně živá.
Proto dostává těžkopádnou nebo podbízivou podobu mnohé z toho, co by se v jiné formě daleko více přibližovalo vlastnímu chtění a mělo pak také přesvědčivý účinek.
Mnohá dobře míněná snaha musí odpuzovat místo přesvědčovat, poněvadž se pro ni ještě nenalezla vhodná forma, a tu nedokáže dát rozum něčemu, co je pozemsky nezachytitelné.
Tak je tomu i v církvích. Příliš zřetelně se v nich tlačí do popředí rozumová výstavba, zaměřená na pozemský vliv, a mnoho dobrého ztrácí svůj účinek, protože působí nepřirozeně.
Nepřirozeně může však působit zase jen to, co neodpovídá zákonům stvoření. Ale právě takových věcí je v dnešních kultech velmi mnoho. Vše, co odporuje přirozeným zákonům stvoření, se prostě zahalí do tajuplného šera.
Avšak právě tím, že lidé nevědomky nemluví o tajuplném světle, nýbrž o šeru, vystihují to pravé. Vždyť Světlo nezná žádné zahalování, tedy ani žádnou mystiku. Mystika nemá místo ve stvoření, vzniklém z dokonalé Boží vůle a pracujícím samočinně podle nezměnitelného rytmu. Nic není ve svém tkaní jasnější než právě stvoření, dílo Boží!
V tom tkví tajemství úspěchu, trvání, nebo zhroucení. Kde jsou základem výstavby živoucí zákony stvoření, tam pomáhají, přinášejí úspěch a také trvání. Kde se však o tyto zákony nedbá, ať již z neznalosti nebo ze svévole, tam nevyhnutelně po kratší nebo delší době musí nastat zhroucení. Nic se nemůže trvale udržet, co nestojí na jejich pevném, neotřesitelném základě.
Proto je také tolik lidských děl pomíjivých, a nemuselo by tomu tak být. Patří k nim i kulty nejrozmanitějšího druhu; ty musí být neustále podrobovány změnám, nemají-li se v sobě zcela zhroutit.
Syn Boží ukázal pozemským lidem ve svém Slově tím nejprostším a nejjasnějším způsobem pravou cestu,
po níž mají kráčet pozemským životem ve shodě s tkaním tohoto stvoření tak, aby jim Boží zákony, projevující se tímto tkaním, pomáhaly, vynesly je vzhůru do světlých výšin, a aby byl na zemi zachován mír a radost.
Ale církve žel nezůstaly na cestě ke spáse a povznesení lidí, kterou sám Syn Boží zcela přesně objasnil, nýbrž připojily k jeho učení ještě mnohé z vlastního myšlení, a vyvolaly tak přirozeně zmatek, který nutně musel vést k rozkolům; protože pak již toto učení neodpovídalo zákonům stvoření, a jakkoliv to může znít divně, odporuje i čistému učení Syna Božího, podle něhož se přece označují za křesťany.
Tak je tomu například s mariánským kultem papežských křesťanů. Ježíš přece učil lidi všemu – jak mají myslet a jednat, ba dokonce i jak mají mluvit a modlit se, aby si počínali správně podle Boží vůle. Avšak zmínil se někdy třeba jen jediným slovem o něčem takovém? Ne, to neučinil! A to je důkaz, že to také nechtěl, že to nemělo být!
Některé jeho výroky jsou dokonce v protikladu k názorům, na nichž je založen Mariin kult.
A křesťané se přece chtějí ve svém jednání poctivě řídit jen podle Krista, jinak by přece nebyli křesťany.
Jestliže však lidé k Ježíšovu učení přidali ještě mnohé z vlastního a papežská církev jedná jinak, než Kristus učil, pak je to důkazem, že se tato církev troufale staví nad Syna Božího, neboť se pokouší jeho slova vylepšovat zavedením obřadů, které Syn Boží nechtěl. Jinak by byl přece lidi o nich, stejně jako o všem ostatním, rozhodně poučil.
Jistě, existuje Královna nebes, která by se mohla podle pozemských pojmů také nazývat Pramátí, a přece je nejčistší pannou. Ale ta je od věčnosti v nejvyšších výšinách a nikdy se nevtělila na zemi.
Je to také ona, jejíž vyzářený obraz, nikoli však ji samu, mohou tu a tam »spatřovat« nebo »vyciťovat« hluboce rozechvělí lidé. Jejím prostřednictvím často také přicházejí urychlené pomoci, zvané zázraky.
Ale spatřit skutečnou Prakrálovnu osobně nemůže nikdy ani ten nejzralejší lidský duch, poněvadž podle neochvějných zákonů stvoření je každý druh schopen vidět vždy jen stejný druh. Tak lze pozemským okem vidět jen pozemské, jemnohmotným okem jen jemnohmotné, duchovním okem jen duchovní a tak dále.
A protože lidský duch může zřít jen duchovní druh, z něhož sám pochází, nemůže také ve skutečnosti spatřit Prakrálovnu, jež je mnohem vyššího druhu. Ale je-li k tomu někdy člověk omilostněn, pak může vidět jen její vyzářený duchovní obraz. Ten se mu přitom jeví jako živý, a již jeho vyzařování může být tak silné, že přivodí zázrak tam, kde je k němu připravena půda neochvějnou vírou nebo hlubokým pohnutím, ať v žalu nebo v radosti.
Toto vše spočívá v řádu stvoření, jenž vychází z dokonalé Boží vůle a je jejím projevem. V tomto řádu je již od prapočátku a navždy obsažena také veškerá pomoc lidem, pokud se od ní sami neodvracejí v domnění, že jsou chytřejší a všechno vědí lépe.
Ve stvoření působí Bůh; neboť stvoření je jeho dokonalým dílem.
A právě v důsledku této dokonalosti muselo pozemskému zrození Syna Božího předcházet také pozemské plození. Kdo tvrdí opak, pochybuje o dokonalosti díla Božího, a tím také o dokonalosti samého Boha, z jehož vůle stvoření vzniklo.
Neposkvrněné početí je početí v nejčistší lásce, v opaku k početí v hříšné rozkoši! Není však pozemského zrození bez plození.
Kdyby nemohlo být pozemské početí, tedy pozemské plození, jako takové neposkvrněné, pak by se přece muselo pohlížet i na každé mateřství jako na pošpinění!
Tak prostřednictvím stvoření promlouvá Bůh a zřetelně v něm projevuje svou vůli.
Poznat tuto vůli je povinností člověka. A Syn Boží ukázal svým svatým Slovem k tomuto poznání pravou cestu, neboť lidé sami se o ně nesnažili, a tak se do samočinných zákonů stvoření stále více zaplétali.
Neznají-li lidé toto neovlivnitelné tkaní ve stvoření a používají-li je špatně, musí je časem zničit, zatímco správný život podle Boží vůle je vysoko povznese.
Odměna i trest pro člověka spočívá ve tkaní tohoto stvoření, trvale a nezměnitelně řízeném Boží vůlí samou. V něm je také zavržení, či spása! Je neúprosné a spravedlivé, vždy věcné, nezná libovůli.
V něm tkví nevýslovná velikost Boží, jeho láska i spravedlnost. Tedy v jeho díle, které člověku, vedle mnoha jiných tvorů, přenechal za obydlí a domov.
Nyní nastal čas, kdy lidé musí nabýt o těchto věcech vědění, aby s plným přesvědčením poznali Boží působení, projevující se v jeho díle.
Pak bude stát každý pozemský člověk zde na zemi naprosto pevně v nejradostnějším tvořivém chtění a bude pohlížet pln vděčnosti k Bohu, protože poznání ho s ním navěky spojí věděním.
Abych lidem zprostředkoval toto vědění, které jim dá přehledné a srozumitelné přesvědčení o působení Boha ve spravedlnosti a lásce, napsal jsem dílo »Ve světle Pravdy«, které neponechává mezery, nese v sobě odpověď na každou otázku a ujasňuje lidem, jak podivuhodné jsou ve stvoření cesty, které udržuje mnoho služebníků Jeho vůle.