MODERNÍ duchověda! Co všechno se shromažďuje pod tímto praporem! Co všechno se tu sejde a co se přitom pod ním vzájemně potírá! Je to rejdiště vážného hledání, nedostatečných vědomostí, velkých plánů, ješitnosti a hlouposti, často i prázdné vychloubačnosti a ještě častěji nejbezohlednějšího obchodování. Z této změti nezřídka vykvétá závist a bezmezná nenávist, která se posléze vybíjí v potměšilé pomstychtivosti nejnižšího druhu.
Za takových okolností ovšem není divu, že mnoho lidí tomuto bláznivému počínání raději uhne z cesty z obavy, že by se otrávili, kdyby s ním přišli do styku. Nemají tak docela nepravdu, protože nesčetní stoupenci duchovědy nepředvádějí svým chováním opravdu nic lákavého, tím méně přitažlivého. Naopak, celé jejich vystupování spíše nabádá k největší opatrnosti.
Zvláštní je, že celá oblast tak zvané duchovědy, kterou zlovolní nebo nevědomí lidé často zaměňují s duchařením, se dnes stále ještě považuje za jakýsi druh země nikoho, v níž si smí každý bez překážky, ba dokonce bezuzdně a bez trestu dělat, co se mu zlíbí.
Za takovou se považuje. Avšak zkušenosti již velmi často dokázaly, že tomu tak není!
Nesčetní průkopníci v tomto oboru, příliš lehkomyslní a vybavení jen domnělými vědomostmi, kteří se odvážili postoupit v bádání o několik kroků kupředu, se stali bezmocnými oběťmi své bezstarostnosti. Smutné však přitom je, že všechny tyto oběti nepřinesly lidstvu ani ten nejmenší prospěch.
Každý takový případ by měl být vlastně důkazem nesprávnosti nastoupené cesty, protože přináší jen škodu, a dokonce zkázu, nikoliv požehnání. Přesto se na těchto pochybených cestách s podivnou tvrdošíjností setrvává a přinášejí se stále nové oběti. Nad každým práškem nově objevené samozřejmosti ve velikém stvoření se spustí velký pokřik a napíší se nesčetná pojednání, která musí vážně hledající lidi odstrašit, poněvadž se v nich zřetelně pociťuje nejisté tápání.
Celé dosavadní bádání lze ve skutečnosti nazvat spíše nebezpečnou hříčkou s pozadím dobrého úmyslu.
Do oblasti duchovědy, pokládané za zemi nikoho, nebude moci člověk nikdy vstoupit beztrestně, dokud se předem nenaučí přihlížet k duchovním zákonům v jejich plném rozsahu. Každý vědomý nebo nevědomý postoj vůči nim, čili nedodržení těchto zákonů, což je totéž jako jejich přestoupení, musí v nevyhnutelném zpětném účinku zasáhnout lehkomyslného nebo opovážlivého smělce, který jich přesně nedbá nebo dbát nedovede.
Kdo chce procházet a probádat nepozemskou úroveň pozemskými možnostmi a prostředky, počíná si jako nedospělé dítě, postavené samotné do pralesa a nemající tušení, jaká nebezpečí mu tam hrozí. Jen silný a dobře vyzbrojený člověk dbající veškeré opatrnosti může mít naději, že projde pralesem beze škody.
Moderním duchovědcům se v jejich dnešním způsobu práce nevede jinak, i když tvrdí, že to myslí vážně a vskutku se odvažují mnohého jen kvůli vědomostem, aby jimi pomohli dostat se jiným lidem přes hranici, u které již dlouho čekají a klepou.
Jako děti stojí před ní ještě dnes tito badatelé, bezmocní, tápající, neznající nebezpečí, která se k nim každým okamžikem valí nebo která jejich prostřednictvím mohou postihnout jiné lidi, když svými tápavými pokusy prolomí jejich přirozený ochranný val anebo otevřou brány, které by bylo pro mnohé lidi lépe nechat zavřené.
To všechno se dá nazvat jen lehkomyslností, ne odvahou, pokud si ti, kdo chtějí proniknout vpřed, nejsou jisti, že vždy a za všech okolností zvládnou všechna možná nebezpečí, hrozící jim samým i ostatním.
Nejméně odpovědně jednají »badatelé«, kteří se zabývají experimenty. Na zločin hypnózy jsem již vícekrát poukázal.*
Jiná skupina experimentátorů se při svých pokusech většinou dopouští jedné politováníhodné chyby: Zřejmě z nevědomosti – neboť jinak by to jistě nedělali – uvádějí jiné citlivé nebo mediální lidi do magnetického, nebo dokonce hypnotického spánku. Chtějí tak zpřístupnit neviditelné vlivy »onoho« světa v naději, že pak pokusné osoby uslyší a zpozorují leccos, co by za plného denního vědomí nedokázaly.
Nejméně v devadesáti pěti případech ze sta tím vydávají pokusné osoby do velkého nebezpečí, k němuž dosud nedorostly. Neboť každý způsob umělého napomáhání k proniknutí do záhrobí je poutáním duše, násilně vháněné do citlivosti mnohem vyššího stupně, než by jí dovolil přirozený vývoj.
Taková oběť pokusů se pojednou duševně ocitá v oblasti, v níž je umělým napomáháním oloupena o přirozenou ochranu nebo ji vůbec nemá, protože přirozená ochrana může vzniknout jen vlastním zdravým vnitřním vývojem.
Takového politováníhodného člověka je nutno si obrazně představit, jako kdyby byl obnažený přivázán ke kůlu jako návnada v nebezpečné krajině, aby k sobě přilákal tamější neznámý život a vlivy, nechal je na sebe působit a podal o nich zprávu. Nebo proto, aby se i druhým staly viditelnými různé účinky a on k tomu poskytl ze svého pozemského těla určité substance.
Taková pokusná osoba může dočasně sdělovat přihlížejícímu jako telefonem všechno, co se kolem děje, poněvadž její předsunutá duše je nucena udržovat spojení s pozemským tělem.
Je-li však tato uměle předsunutá hlídka nějak napadena, nemůže se bránit, protože nemá přirozenou ochranu; je bez pomoci vydána všemu na pospas, neboť byla za pomoci druhých nepřirozeně postavena do oblasti, kam svým vlastním vývojem dosud nedospěla nebo kam neměla vůbec přijít. A tak zvaný badatel, který ji tam svou vědychtivostí vysunul, jí může právě tak málo pomoci, protože je sám nezkušeným cizincem tam, odkud nebezpečí přichází, a tudíž nemůže podniknout nic k její ochraně.
Tak se stávají z badatelů zločinci, aniž by tomu chtěli a aniž by za to mohli být stíháni pozemskými soudy. To však nebrání duchovním zákonům, aby nezapůsobily s plnou ostrostí svých zpětných účinků a nepřipoutaly badatele k jeho oběti.
Mnohá pokusná osoba byla přitom jemnohmotně napadena a takový útok se dříve nebo později, často však ihned projevil i hrubohmotně tělesně nemocí nebo smrtí. To však ještě neznamená odstranění duševní újmy.
Pozorovatelé, kteří si říkají badatelé a nutí své oběti do neznámých oblastí, jsou při těchto nebezpečných experimentech zpravidla dobře pozemsky chráněni svým tělem a denním vědomím.
Zřídka se stane, že i jim hrozí nebezpečí současně s pokusnými osobami, že tedy nebezpečí ihned přechází i na ně. Avšak po pozemské smrti, při přechodu do jemnohmotného světa, musí v důsledku svého připoutání k obětem bezpodmínečně tam, kam byly tyto oběti strženy, aby teprve společně s nimi opět pomalu stoupali.
Umělé vypuzení duše do jiné oblasti neznamená vždy, že duše vystoupí z těla a vznese se někam jinam. Ve většině případů zůstává klidně v těle. Magnetickým nebo hypnotickým spánkem se stává jen nepřirozeně citlivou, takže reaguje na mnohem jemnější proudy a vlivy, než by mohla v přirozeném stavu.
Je samozřejmé, že v tomto nepřirozeném stavu nemá duše plnou sílu, kterou by měla, kdyby až sem dospěla sama svým vnitřním vývojem; kdyby tedy stála pevně a bezpečně na nové, jemnější půdě, vzdorujíc všem vlivům s rovnocennou silou.
Z tohoto uměle vytvořeného nedostatku zdravé, plné síly vzniká nerovnováha a musí přivodit poruchy. Nevyhnutelným následkem je pak zkalení všech citů, a tím i zkreslení skutečnosti.
Původci mylných sdělení a nesčetných omylů jsou jen a jen badatelé sami se svým škodlivým napomáháním. Proto se stává, že mnoho dosavadních okultních tzv. »objevů« nesouhlasí s přísnou logikou. Obsahují nesčetné omyly, které až dosud nemohly být rozpoznány.
Těmito očividně pochybenými cestami se nedocílí ani to nejmenší, co by mohlo přinést lidem aspoň trochu užitku nebo požehnání.
Prospět může ve skutečnosti lidem jen to, co jim pomáhá vzhůru nebo tam alespoň ukazuje cestu. Něco takového je však při těchto pokusech předem a navždy naprosto vyloučeno.
Umělým přispěním dokáže badatel nakonec přece jen někdy vypudit citlivého nebo mediálního člověka z pozemského hrubohmotného těla do nejbližšího jemnohmotného světa, avšak ani o vlásek výše než tam, kam tento člověk tak jako tak svým vnitřním stavem patří. Naopak, umělým napomáháním ho nedokáže přivést ani tam, nýbrž vždy jen do okolí, které je všemu pozemskému nejblíže.
Toto okolí, zemi nejbližší, může však obsahovat jen to, co je na onom světě těsně připoutáno k zemi, co na ni zůstává vázáno svou méněcenností, neřestmi a náruživostí.
Přirozeně se bude tu a tam v tomto okolí přechodně zdržovat i něco pokročilejšího. Ale to nelze očekávat vždy. Nic vznešeného v něm podle přírodních zákonů prostě být nemůže. Spíše by se svět vyvrátil ze základů, nebo… by musela být v některém z přítomných lidí přece jen půda k zakotvení Světla!
Ale sotva lze předpokládat, že by byla v pokusné osobě nebo v tápajícím badateli. Pokusy tedy i nadále zůstávají nebezpečné a bezúčelné.
Je též jisté, že nic skutečně vyššího se médiu nemůže přiblížit, tím méně hovořit jeho prostřednictvím, není-li přítomen výše vyvinutý člověk, působící očistně na všechno hrubší. Materializace z vyšších úrovní nepřichází v úvahu vůbec, nejméně pak při oblíbených žertovných hrách s klepáním, s pohybováním předměty atd. Ta propast je příliš veliká, než aby se dala jen tak beze všeho překlenout.
I za přítomnosti média mohou všechny tyto věci provádět jen ti z onoho světa, kdo jsou ještě velmi těsně spojeni s hmotou. Kdyby to bylo možné jinak, totiž aby se vznešené osobnosti mohly jen tak snadno spojit s lidmi, byl by se Kristus nemusel vůbec stát člověkem, ale byl by mohl své poslání splnit i bez této oběti.** Dnešní lidé jistě nejsou duševně výše vyvinuti, než byli lidé za dob Ježíšových, takže se nelze domnívat, že by dnes spojení se Světlem mohlo být snazší než tehdy.
Duchovědci sice říkají, že svými výzkumy chtějí především potvrdit existenci záhrobního světa, jmenovitě pokračování života po pozemské smrti, a že při dnešní všeobecně panující pochybovačnosti je zapotřebí silné a hrubé střelby, tedy pozemsky hmatatelných důkazů, aby se prolomila obrana odpůrců.
Ale toto zdůvodnění neomlouvá lehkomyslnost, s níž se stále znovu a znovu dávají v sázku lidské duše!
Kromě toho není naprosto nutné chtít přesvědčovat zlovolné odpůrce. Je přece známo, že by nebyli ochotni uvěřit, ani kdyby k nim přišel anděl přímo z nebe, aby jim zvěstoval Pravdu. Po jeho odchodu by stejně tvrdili, že to byla davová halucinace, nebo by se jinak vymluvili. I kdyby něco nebo někdo zůstal v pozemském, tedy nezmizel či se nestal opět neviditelným, našli by zase jiné vytáčky, protože by byl zase příliš pozemský pro lidi, kteří nechtějí věřit v záhrobní život.
Neváhali by prohlásit takový důkaz za podvod a člověka za snílka, fanatika nebo za podvodníka. Ať by to bylo příliš pozemské, příliš nadpozemské či obojí dohromady, vždycky by něco namítali a měli pochybnosti. A kdyby si nevěděli rady jinak, házeli by blátem, přešli by i k silnějším útokům a neštítili by se ani násilností.
K přesvědčování těchto lidí nejsou oběti namístě! Ještě méně však k přesvědčování mnohých tak zvaných stoupenců. Ti si ve své prazvláštní pýše myslí, že kvůli své víře v záhrobní život, ostatně většinou poněkud nejasné a fantastické, mají právo vznášet určité požadavky a domnívají se, že sami musí něco »vidět« nebo »zažít«. Očekávají od svých vůdců nějaké znamení z onoho světa jako odměnu za to, že jsou hodní.
Stejně směšně působí i jejich samozřejmá očekávání a zasvěcený, shovívavě odpouštějící úsměv, jímž vlastně prozrazují svou nevědomost. Je to jed, chtít těmto davům ještě pořádat představení. Poněvadž se domnívají, že toho tolik vědí, nejsou jim pokusy ničím jiným než zaslouženými hodinami zábavy, při nichž obyvatelé onoho světa mají představovat varietní umělce.
Odhlédněme však nyní od velkých experimentů a povšimněme si těch malých, jako je pohybování stolkem. Ty vůbec nejsou tak neškodné, jak si lidé myslí, nýbrž se svou možností snadného šíření jsou velmi vážným nebezpečím!
Každý by měl být před nimi varován. Vědoucí se s hrůzou odvracejí, když vidí, jak lehkovážně se s těmito věcmi zachází. Četní stoupenci se snaží uplatnit své »vědění« v kroužcích, kde podněcují k pokusům s pohyby stolku, nebo s úsměvem či tajuplným šepotem zavádějí do rodin téměř dětinská cvičení s písmeny a sklenicí či jiným pomocným prostředkem. Položí-li se na něj lehce ruka, sune se nebo je tažen nad různá písmena, takže se tvoří slova.
To vše se s příšernou rychlostí vyvinulo až ve společenské hry, prováděné za smíchu, vtipkování a někdy i příjemného mrazení.
V rodinách pak denně sedávají starší i mladší ženy pospolu kolem stolečku nebo také samy nad kusem lepenky s písmeny, nakreslenými pokud možno zcela určitým způsobem, aby nechyběly kejkle podněcující fantazii, jinak však zcela zbytečné. Vždyť by to šlo i bez nich, má-li k tomu dotyčná osoba jen trochu sklon. A takových je bezpočet!
Moderní duchovědci a vůdcové okultních sdružení mají z takových her radost, protože se při nich tvoří skutečná slova a věty, aniž na ně dotyčná osoba vědomě nebo nevědomě myslí. To ji pak snadno přesvědčí a ona rozmnoží počet stoupenců »okultismu«.
O tomto nešvaru pojednávají spisy okultních směrů, doporučují jej řečníci, vyrábějí a prodávají se pomůcky, které jej usnadňují. Tak si téměř celý okultní svět počíná jako dobře pracující přisluhovač temna a přitom je poctivě přesvědčen, že je knězem
Světla!
Již jen tyto děje dokazují naprostou nevědomost, v níž vězí okultní snahy tohoto druhu. Dokazují, že nikdo ze všech těch zúčastněných lidí není skutečně vidoucí. I když se z těchto počátků tu a tam vypracuje některé dobré médium, či správněji řečeno, je-li do toho dobré médium zpočátku přechodně zataženo, není to důkazem opaku.
Ti nemnozí lidé, kteří jsou již předem určeni za média, mají ve svém přirozeném vývoji na každém jeho stupni úplně jinou pečlivě přizpůsobenou ochranu, kterou jiní nemají. Tato ochrana však působí jen při vlastním přirozeném vývoji média, bez jakéhokoliv umělého napomáhání. Neboť jen ve všem přirozeném spočívá ochrana jako samozřejmost.
Jakmile do tohoto děje vstoupí jen sebemenší napomáhání, ať již cvičení osoby samé nebo magnetický spánek či hypnóza za pomoci jiných, stává se nepřirozeným a již plně nezapadá do přirozených zákonů, které jedině jsou schopny ochranu poskytnout. Přidruží-li se k napomáhání ještě i nevědomost, jaká je dnes všude, stane se to osudným. Chtění samo nikdy nenahradí schopnosti. A nikdo nemá meze svých schopností překračovat.
Není ovšem vyloučeno, že mezi statisíci lidí, zabývajících se těmito nebezpečnými hříčkami, vyvázne tu a tam někdo skutečně bez úhony, poněvadž má dobrou ochranu. Mnozí mohou být rovněž poškozeni jen natolik, že to zatím pozemsky nepozorují. Teprve po odchodu z tohoto světa náhle poznají, jaké to ve skutečnosti prováděli hlouposti. Jsou ovšem také další, kteří si jako následky odnášejí již pozemsky viditelné škody, i když za svého pozemského života nepoznají jejich skutečnou příčinu.
Proto musí být konečně vysvětlen jemnohmotný a duchovní děj, provázející tyto hříčky. Je právě tak jednoduchý jako všechno ve stvoření, není nijak komplikovaný, přece je však složitější, než si mnozí myslí.
Jak to dnes vypadá na Zemi, získalo vinou chtění lidstva nadvládu nade vším hmotným temno. Bezpečně tak stojí v celé hmotnosti jako na vlastní, důvěrně mu známé půdě, a může proto ve hmotném i plně působit. Je zde tedy ve svém živlu, bojuje na známém poli. Proto má v nynější době v celé hrubohmotnosti převahu nad Světlem.
Z toho plyne, že ve všem hmotném je síla temna větší než síla Světla. Při takových hříčkách, jako je pohybování stolkem atd. tedy nepřichází vůbec v úvahu nic světlého, vznešeného. Můžeme nejvýše mluvit o špatném, tedy temném, a o lepším, tedy světlejším.
Používá-li člověk stolku, sklenice nebo vůbec nějakého hrubohmotného předmětu, vstupuje na bojiště důvěrně známé temnu. Je to půda, kterou temnoty považují za své vlastnictví. Tím se jim předem ponechává převaha, proti níž nelze použít přiměřené ochrany.
Pozorujme nyní spiritistickou seanci nebo jen společenskou hru se stolkem a sledujme přitom duchovní, nebo správněji řečeno jemnohmotné děje.
Přistoupí-li jeden nebo více lidí ke stolku s přáním, aby se jeho prostřednictvím projevili obyvatelé záhrobí a formovali slova, buď klepáním nebo častěji pohyby stolku, přitáhne se tak prostřednictvím hmotného předmětu především temno a to pak přebírá projevy.
S velkou obratností používají temní z onoho světa vznešeně znějící slova, snaží se žádoucím způsobem odpovídat lidem na jejich myšlenky, pro ně přece snadno čitelné, ale ve vážných otázkách je pak vždy zavádějí. Při dalších seancích se je snaží stále více dostávat pod svůj vliv a tak je pomalu ale jistě stahovat dolů. Přitom ponechávají tyto oklamané velmi dovedně ve víře, že jdou vzhůru.
Dostane-li se však hned na počátku nebo i později prostřednictvím stolku ke slovu zesnulý příbuzný nebo přítel, což se stává velmi často, lze klam provést ještě snadněji. Lidé poznají, že se jim opravdu projevil určitý přítel, a když prostřednictvím stolku přicházejí další projevy, věří, že je to stále on.
Ale tak tomu není! Nejenže si stále číhající temno obratně vypůjčí jméno, aby dodalo svým klamům co nejvěrohodnější ráz a získalo důvěru tazatelů, ale jde dokonce tak daleko, že temný zasáhne do věty, kterou skutečný přítel začal, a úmyslně ji nesprávně dokončí. Pak dojde k málo známé skutečnosti, že na jedné plynule a souvisle projevené větě byli zúčastněni dva, aniž to tazatel postřehl. Nejdříve skutečný a snad i světlý, tedy čistší přítel, a pak temný, zlovolný.
Následky si lze snadno domyslet. Stane-li se to stoupenci takových seancí, je zklamán a ve své víře otřesen. Je-li obětí protivník, použije této události k zesílení svého posměchu a svých pochybností, někdy i k prudkým útokům na celou věc. Ve skutečnosti se však oba mýlí, což je nutno přičíst nevědomosti, panující až doposud v této oblasti.
Děj se však odehrává úplně přirozeně. Přistoupí-li ke stolku světlejší, skutečný přítel, aby vyhověl tazatelovu přání a projevil se, musí od něj ihned odstoupit, jakmile se k němu prodere temný. Ten může prostřednictvím hmoty stolku vyvinout větší sílu, protože všechno hmotné je dnes územím temna.
Chybu udělal člověk, který zvolil hmotný předmět, a připravil tak již předem nerovnou půdu. Hutné, těžké, tedy temné je hrubohmotné materii co do hutnosti bližší než světlé, čisté a lehčí, a tak může vyvinout větší sílu.
Na druhé straně však světlejší, které se může ještě projevovat prostřednictvím hmoty, musí mít do jisté míry také ještě hutnost blízkou hmotě, jinak by se již vůbec nemohlo s hmotou spojit a projevit se. Projevit se však znamená ke hmotě se přiblížit, tedy se i ušpinit, vytvořilo-li se pomocí hmoty spojení s temnem.
Aby se vyhnul tomuto nebezpečí, nezbývá světlejšímu nic jiného, než se rychle vzdálit od stolku nebo jiné pomůcky, jakmile po nich sáhne temný. Tedy vzdálit se od hmoty jako spojovacího článku přemosťujícího přirozenou dělicí a ochrannou propast.
Z onoho světa pak již nelze zabránit, aby v takových případech nebyl experimentující člověk vydán nízkým vlivům. Vždyť přece svým vlastním jednáním nic jiného nechtěl. Neznalost zákonů ho neochrání ani zde.
V těchto dějích naleznou mnozí vysvětlení nejasností a vyřešení četných záhadných rozporů; snad pak mnozí lidé takových nebezpečných hraček zanechají.
Stejně podrobně by se dalo vylíčit nebezpečí všech ostatních pokusů, nebezpečí mnohem větší a dalekosáhlejší. Avšak prozatím postačí vysvětlení těchto nejobvyklejších a nejrozšířenějších jevů.
Pouze na jedno další nebezpečí je třeba ještě upozornit. Takovými dotazy a dožadováním se odpovědí a rad stávají se lidé velmi nesamostatnými a závislými, a to je opak vlastního účelu pozemského života.
Cesta je tedy chybná v každém směru. Přináší jen škodu a nikoliv užitek. Je to lezení po zemi za stálého nebezpečí, že se člověk setká s odpornou havětí, vyčerpá své síly, a nakonec zůstane ležet na cestě vyčerpán… pro nic.
Tímto »badatelským úsilím« se však velmi škodí také obyvatelům onoho světa.
Mnohým temným se tak poskytuje příležitost, ba dokonce jsou uváděni v pokušení páchat zlo a znovu se proviňovat, k čemuž by se jinak tak snadno nedostali. Jiní jsou opět zdržováni ve svém úsilí směřovat vzhůru neustálou vázaností na přání a myšlenky tazatelů.
Nahlíženo jasným zrakem, jeví se tato badatelská činnost často tak dětinsky svéhlavá, tak prosáklá nejbezohlednějším sobectvím, přitom však také tak pošetilá, že se člověk musí s podivem ptát, jak je vůbec možné, že někdo chce veřejnosti zpřístupnit pevninu, z níž sám ve skutečnosti nezná ani ten nejmenší kousek.
Je také nesprávné, že se celé zkoumání odehrává před zraky široké veřejnosti. Tím se přenechává volné pole fantastům a šarlatánům a lidem se ztěžuje získání důvěry v této oblasti.
V žádném oboru se to přece nikdy nedělo. Každý výzkum, dnes uznávaný
za úspěšný, doznal v době hledání mnoha omylů; ty se však nevynášely na veřejnost. Publikování neúspěchů veřejnost unaví a ona časem o věc ztratí zájem. Hlavní proud síly a nadšení se pak vytratí ještě dříve, než se nalezne konečná pravda. Lidé se pak již nedokáží vzchopit k radosti.
Zvraty následující po poznání omylů se stávají ostrými zbraněmi v rukou nepřátel. Ti mohou časem vyvolat u statisíců lidí takovou nedůvěru, že až nakonec přijde skutečná Pravda, nebudou chtít vážně se jí zabývat ze samé obavy před novým zklamáním. Zacpou si uši a zmeškají tak poslední lhůtu ke vzestupu za Světlem.
Tak dosáhne temno nového vítězství. Může poděkovat badatelům, kteří mu podali ruce a kteří se rádi a pyšně prohlašují za vůdce moderní duchovědy.