LIDÉ ŽIJÍ až na malé výjimky v bezmezném a pro ně velmi osudném omylu.
Bůh nepotřebuje za nimi běhat a prosit je, aby uvěřili v jeho jsoucnost. Ani nevysílal své služebníky k neustálému napomínání, aby se lidé od něj neodvraceli. Vždyť by to bylo směšné. Takto myslet a něco takového očekávat je znevažování a snižování vznešenosti Boží.
Toto mylné pojetí způsobuje velké škody. Je živeno jednáním mnoha skutečně vážných duchovních pastýřů, kteří se v opravdové lásce k Bohu a k lidem neustále pokoušejí obracet na víru lidi, mající smysl jen pro pozemské, přesvědčovat je a získávat pro církev. To vše přispívá jen k bezmeznému stupňování beztak již velké domýšlivosti člověka na vlastní důležitost. Nakonec se mnozí skutečně domnívají, že je třeba se jich doprošovat, aby chtěli dobro.
Z toho vzniká i podivný postoj mnoha »věřících«, spíše odstrašujících příkladů než vzorů. Tisíce a tisíce lidí v sobě pociťují jisté zadostiučinění, povznesení při pomyšlení, že věří v Boha, že se s veškerou vážností modlí a svým bližním úmyslně neškodí.
Toto vnitřní »povznesení« vnímají jako jakousi odplatu za dobro, Boží dík za svou poslušnost, cítí se být spojeni s Bohem a někdy na něj také myslí s jistým posvátným rozechvěním, budícím a zanechávajícím pocit blaženosti, jímž se šťastně opájejí.
Ale tyto zástupy věřících jdou mylnou cestou. Žijí šťastně v bludu, který si sami vytvořili a který je řadí k farizejům, přinášejícím své malé oběti se skutečným, ale pomýleným pocitem vděčnosti: »Pane, děkuji Ti, že nejsem jako ti druzí.« Sice to nevysloví, ani to tak ve skutečnosti nemyslí, ale ten »povznášející pocit« v jejich nitru není ničím jiným než takovou podvědomou děkovnou modlitbou, kterou již Kristus označil za nesprávnou.
Vnitřní »povznesení« není v těchto případech nic jiného než projev sebeuspokojení, vyvolaného modlitbou nebo záměrně vytvářenými dobrými myšlenkami. Ti, kdo o sobě říkají, že jsou pokorní, jsou většinou skutečné pokoře velmi vzdáleni! Mluvit s takovými věřícími se dá často jen se sebezapřením. S takovým přístupem nikdy nedosáhnou blaženosti, o níž se domnívají, že už ji mají jistou! Ať si dají pozor, aby se neztratili v duchovní pýše, již považují za pokoru.
Mnozí z dnešních nevěřících vejdou snáze do království Božího než všechny ty zástupy, které ve své domýšlivé pokoře ve skutečnosti nepředstupují před Boha s prosbou, nýbrž nepřímo požadují, aby je odměnil za jejich modlitby a zbožná slova. Jejich prosby jsou požadavky, jejich chování je pokrytectví. Budou odvanuti od tváře Boží jako prázdné plevy. Odměnu nepochybně dostanou, ale jinou, než si myslí. Nasytili se dostatečně již na zemi u vědomí své vlastní ceny.
Pocit blaha zanikne brzy po přechodu do jemnohmotného světa. V něm vystoupí do popředí vnitřní cítění, dosud sotva tušené, zatímco pocit, dosud vzbuzovaný převážně jen myšlenkami, se rozplyne v nic.
Vnitřní tiché, tak zvaně pokorné očekávání něčeho lepšího není ve skutečnosti ničím jiným než požadováním, ať již je vyjádřeno sebekrásnějšími slovy.
Avšak každý požadavek je troufalost. Jedině Bůh má právo požadovat! Ani Kristus nepřišel se svým poselstvím k lidem s prosbou, nýbrž s výstrahou a požadavkem. Objasňoval sice posluchačům Pravdu, ale nestavěl jim před oči vábivé odměny, aby je podnítil k polepšení. Přikazoval vážně hledajícím klidně a přísně: »Jděte a jednejte podle toho!«
S požadavkem stojí Bůh před lidstvem, ne s vábením a prošením, ani s nářkem a smutkem. Klidně ponechá všechny špatné, ba i všechny kolísavé temnu, aby ti, kdo usilují vzhůru, už nebyli vystaveni útokům, a ti ostatní aby na sobě důkladně prožili všechno, co sami považují za správné. Tak dospějí k poznání svého omylu!