Je to jen jedno slovo, ale působí jako kouzelná formulka. Má v sobě tu zvláštnost, že v každém člověku ihned vyvolává nějaké zvláštní cítění. Zřídka je to cítění stejného druhu. Podobně jako účinek hudby. Stejně jako hudba najde také toto slovo svou cestu přímo k duchu člověka, k jeho vlastnímu »já«. Přirozeně jen u těch, kdo v sobě ducha úplně neuzavřeli, a neztratili tím již zde na zemi vlastní lidství.
Každý člověk si však přitom ihned bezděčně vzpomene na nějaké dřívější prožití. Vyvstane živě před ním jako obraz a spolu s ním i odpovídající cítění.
U jednoho touhyplná měkkost, tklivé blaho a tiché, nesplnitelné přání. U jiných však hrdost, hněv, hrůza nebo zášť. Vždy si člověk vzpomene na něco, co kdysi prožil, co na něj zapůsobilo neobyčejným dojmem, ale o čem se domníval, že to v něm již dávno pohaslo.
Ale nic z toho, co kdysi skutečně v sobě prožil, v něm nepohaslo a nic se neztratilo. To všechno může stále nazývat svým jako skutečně nabyté a proto nepomíjející. Avšak jen to, co skutečně prožil! Nic jiného při tomto slově vyvstat nemůže.
Jen ať si toho člověk pozorně a s bdělými smysly povšimne, potom záhy pozná, co je v něm skutečně živé a co se může označit za mrtvé, za bezduchou skořápku bezúčelných vzpomínek.
Smysl a užitek má pro člověka – pod nímž si nesmíme představovat jen tělo – pouze to, co na něj během pozemského života zapůsobilo tak hluboce, že se vtisklo jako znamení na jeho duši, jako otisk, který nezanikne a nedá se setřít. Jen takové otisky mají vliv na vzdělávání lidské duše a dále pak na podporování ducha v jeho trvalém vývoji.
Ve skutečnosti tedy člověk prožije, a tím si také přivlastní jen to, co v něm zanechá takový hluboký dojem. Vše ostatní odezní bez účinku nebo poslouží nanejvýš jako pomocný prostředek k navození událostí, schopných vyvolat tak silné dojmy.
Blaze tomu, kdo si přivlastnil mnoho tak silných prožitků, ať již je vyvolala radost nebo žal, neboť jejich otisky budou jednou tím nejcennějším, co si lidská duše vezme s sebou na cestu na onen svět. –
Ryze pozemská rozumová tvorba, jak je dnes běžná, je-li správně zaměřena, je užitečná jen k usnadnění tělesného pozemského bytí. Přísně posuzováno, je toto usnadnění vlastním konečným cílem každé rozumové činnosti. Koneckonců není jejím výsledkem nikdy nic jiného. Tak je tomu s veškerou školskou učeností kteréhokoliv oboru a s každou činností, ať již v politice, v rodině, u jednotlivců i národů a konečně i v celém lidstvu.
Ale všechno se, žel, podrobilo zcela bezvýhradně jen rozumu, a je proto spoutáno těžkými okovy pozemského omezení chápavosti. To muselo mít samozřejmě neblahé důsledky pro veškerou činnost i události, a ještě mít bude.
Na celé zemi je jen jediná výjimka. Touto výjimkou však není církev, jak se snad mnohý člověk domnívá a jak by tomu také mělo být, nýbrž umění! V umění hraje rozum nevyhnutelně až druhořadou roli. Tam, kde i v umění nabývá převahy rozum, sníží se umění ihned na řemeslo, rychle upadá a nepopiratelně hluboce poklesne. To je prostý a přirozený důsledek, a nikdy nemůže být jiný. Zde nelze doložit ani jednu výjimku.
Tentýž důsledek lze však samozřejmě pozorovat také u všeho ostatního! Proč se nad tím člověk nezamyslí? Muselo by mu to přece spadnout jako šupiny z očí. Tomu, kdo uvažuje a srovnává, to říká zcela zřetelně, že všude, kde vládne rozum, může obdržet jen méněcennou náhražku. Z této skutečnosti by měl poznat, jaké místo rozumu od přírody přísluší, má-li vzniknout něco správného a hodnotného!
Jedině umění se dosud ještě rodilo z činnosti živého ducha, z citu. Ono jediné mělo přirozený, tedy normální a zdravý původ a vývoj. Duch se však vyjadřuje nikoliv rozumem, nýbrž city a projevuje se jedině tím, čemu se všeobecně říká »cituplnost«. Právě tím, co dnešní na sebe tak nesmírně pyšný rozumový člověk rád zesměšňuje a čemu se posmívá. Pohrdá tak tím nejcennějším v člověku, ba právě tím, co vůbec dělá člověka člověkem!
S rozumem nemá duch nic společného. Chce-li člověk konečně jednou zjednat ve všem nápravu, musí mít na zřeteli Kristova slova: »Podle jejich skutků poznáte je!« Přichází doba, kdy se tak stane.
Jen díla ducha mají v sobě od samého počátku život, tím také trvání a stálost. Všechno ostatní se musí samo v sobě zhroutit, když přejde doba jeho rozkvětu. Jakmile z něj mají vzejít plody, vyjde najevo prázdnota!
Pohleďte jen na dějiny! Jedině dílo ducha, tedy umění, přetrvalo národy ztroskotavší na působení v sobě neživého, chladného rozumu. Jejich rozsáhlé a proslulé vědomosti je nemohly zachránit. Touto cestou šli Egypťané, Řekové, Římané, později také Španělé a Francouzi, nyní Němci – avšak díla pravého umění je všechny přetrvala! Ta také nikdy nezaniknou. Avšak nikdo neviděl v tomto opakovaném dění důslednou pravidelnost, nikdo se nedobral vlastních kořenů tohoto tíživého zla.
Místo aby je lidé hledali a učinili přítrž neustále se opakujícímu úpadku, slepě se mu poddali a s nářkem i s rozhořčením se podvolili tomuto »nezměnitelnému« dění.
Nyní to nakonec postihne celé lidstvo! Mnoho běd je již za námi, ale ještě větší nás očekávají. A hluboká bolest táhne hustými řadami těch, kdo jsou jimi již nyní zčásti postiženi.
Vzpomeňte na všechny ty národy, které již musely padnout, jakmile dosáhly vrcholného rozkvětu rozumu. Plody uzrálé z tohoto rozkvětu byly všude tytéž! Nemravnost, nestoudnost a nestřídmost v nejrůznějších podobách. K nim se pak přidružil nevyhnutelný úpadek a zánik.
Naprostá podobnost tohoto dění je velmi nápadná. A každý myslící člověk v něm musí také nalézt souvislost a nejpřísnější důslednou zákonitost.
Jeden národ za druhým musel nakonec poznat, že jeho velikost, moc i sláva byly pouze zdánlivé, udržované jen násilím a nátlakem, nikoliv utužením vlastní zdravé síly.
Otevřete přece oči, místo abyste klesali na mysli! Rozhlédněte se kolem sebe, učte se z minulosti, srovnávejte to vše s poselstvími, jichž se vám dostalo před tisíciletími z Božského, a musíte najít příčinu tohoto rozežírajícího zla, které již samo tvoří překážku vzestupu celého lidstva.
Teprve až bude toto zlo důkladně vymýceno, otevře se cesta ke všeobecnému vzestupu, ne dříve. A tento vzestup pak bude trvalý, protože v sobě bude mít živost ducha; to bylo dosud vyloučeno. –
Nežli přistoupíme k podrobnostem, chci nejdříve vysvětlit, co je vlastně duch, tedy to jediné, co je v člověku opravdu živé. Duch není důvtip ani rozum. Nejsou to také naučené vědomosti. Mylně se tedy nazývá člověk »duchaplným«, jestliže mnoho studoval, četl, pozoroval a umí se o tom dobře bavit. Nebo vyniká-li dobrými nápady a rozumovým důvtipem.
Duch je něco úplně jiného. Je to samostatná podstata, mající původ ve světě stejného druhu jako on; ve světě, který je jiný než část, k níž patří Země i tělo. Duchovní svět je výše, tvoří hořejší a nejlehčí část stvoření. Ze své podstaty samé nese tato duchovní část člověka v sobě úkol vrátit se zpět do duchovní úrovně, jakmile se zbaví všech hmotných záhalů. Popud k tomu se dostaví při zcela určitém stupni zralosti a vede pak ducha vzhůru do stejnorodého okolí, jehož přitažlivou silou je pozvedán.[^*]
[^*] Přednáška: »Já jsem vzkříšení a život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne!«
Duch nemá nic společného s pozemským rozumem, nýbrž pouze s vlastností, které se říká »cituplnost«. Duchaplný má tedy stejný význam jako »cituplný«, nikoli však rozumově bystrý.
Aby tento rozdíl snáze pochopil, nechť člověk použije slova »Tenkrát…!« Mnoho hledajících tak najde objasnění. Budou-li se bedlivě pozorovat, poznají, co všechno v dosavadním pozemském životě prospělo jejich duši, a co naopak bylo užitečné jen k usnadnění práce a života v pozemském prostředí. Co má v sobě tedy nejen pozemské, ale i věčné hodnoty onoho světa, a co naopak slouží jen pozemským účelům, ale pro onen svět je bezcenné. To první si člověk může vzít s sebou na onen svět, avšak to druhé zanechává při odchodu zde na zemi, neboť to svým druhem patří jen sem a nemůže mu být nadále užitečné. Co zde zanechá, bylo jenom nástrojem pro pozemský život, pomůckou pro pozemský čas, jinak ničím.
Nepoužívá-li se ovšem nástroj pouze k tomu, k čemu je určen, ale staví-li se mnohem výše, nemůže samozřejmě na tuto výši stačit. Je na nesprávném místě, a zapříčiňuje přirozeně také mnohé nedostatky s neblahými následky.
K těmto nástrojům patří jako nejvyšší pozemský rozum, který jako produkt lidského mozku s sebou nutně přináší omezení, jakému je v důsledku své podstaty podrobeno všechno tělesně hrubohmotné. A jiný než původ nemůže být ani produkt. Ten zůstane vždy vázán na druh svého původu. Rovněž tak díla, která vytváří.
To přirozeně poskytuje rozumu pouze velmi zúženou pozemskou chápavost, pevně vázanou na prostor a čas. Poněvadž rozum pochází z hrubohmotnosti, ve své podstatě mrtvé a nemající vlastního života, je také on bez živoucí síly. Tato skutečnost se samozřejmě promítá i do veškeré činnosti rozumu; rozum tedy nemůže do svých děl vložit nic živoucího.
V tomto neodchylném přirozeném dění tkví klíč ke chmurným událostem v průběhu lidského bytí na této malé Zemi.
Musíme se konečně naučit rozlišovat ducha od rozumu, živoucí jádro člověka od jeho nástroje! Dosadí-li se nástroj nad živé jádro, jak se to dosud dělo, vyplynou z toho nezdravé důsledky, a ty musí mít v sobě již při svém vzniku zárodek smrti. Živoucí duch, to nejvyšší, v člověku nejcennější, je přitom sevřen, spoután, odříznut od své tak nutné činnosti, až se pak po nevyhnutelném zřícení této mrtvé konstrukce uvolní a nehotový vystoupí z trosek.
Nyní si místo »Tenkrát…« položme otázku: »Jak tomu bylo v dřívější době?« Jak jinak to působí. Ihned je patrný velký rozdíl. První výraz mluví k citu souvisejícímu s duchem. Druhý se však obrací k rozumu. Přitom se vynořují zcela jiné obrazy. Jsou již od počátku zúžené, chladné, bez životního tepla, neboť rozum nemůže dát nic jiného.
Největším proviněním lidstva však je od počátku právě to, že tento rozum, schopný vytvářet jen kusá díla bez života, dosadilo na vyvýšený podstavec a v uctívání kolem něj tančilo. Nabídlo mu místo, které smělo být vyhrazeno pouze duchu.
Toto počínání je v příkrém rozporu s vůlí Stvořitelovou, a tím i s přírodou, neboť tato vůle přece pevně tkví v přírodním dění. Proto také nemůže nic dospět ke zdárnému konci, nýbrž vše musí ztroskotat v době začátku sklizně. Jinak tomu být nemůže, poněvadž toto dění je přirozené a dá se předvídat.
Jen v pouhé technice je tomu jinak, tedy v průmyslu. Technika dosáhla pomocí rozumu velkého rozmachu a v budoucnu se bude rozvíjet ještě dále. Avšak tato skutečnost je důkazem pravdivosti mých vývodů. Technika je a ve všem zůstane vždy jen ryze pozemská, neživá. A poněvadž rozum rovněž patří k pozemskému, může se v technice skvěle rozvinout, vykonat skutečně veliké věci. Je tu na pravém místě, ve své skutečné úloze.
Ale tam, kde se musí brát zřetel i na to »živoucí«, tedy čistě lidské, rozum z povahy svého druhu nepostačuje, a musí proto selhat, není-li veden duchem. Vždyť pouze duch je život. Úspěch v čemkoliv může přinést vždy jen činnost stejného druhu. Proto nebude moci pozemský rozum nikdy působit v úloze ducha. A proto se lidstvo těžce provinilo povýšením rozumu nad život.
Člověk tak obrátil svou úlohu přímo proti přirozenému určení Stvořitele, postavil ji tak říkajíc na hlavu, když rozumu, jemuž náleží druhé a pouze pozemské místo, poskytl místo nejvyšší, patřící živému duchu. Proto je též přirozené, že je dnes člověk nucen se při svém hledání pracně prodírat zdola nahoru a rozum mu omezeností svého chápání překáží v rozhledu, místo aby prostřednictvím ducha hleděl shora dolů.
Chce-li se člověk probudit, musí nejdříve »přemístit světla«. Rozum, který je dnes nahoře, přesadit na jeho přirozené místo a duchu dát opět místo nejvyšší. Toto přemístění již není pro dnešního člověka tak snadné. –
Někdejší pochybené jednání lidí, které tak zásadně odporovalo Stvořitelově vůli, tedy přírodním zákonům, bylo vlastním »pádem do hříchu«, a nic nepředčí jeho hrozné následky. Vždyť pád do hříchu přerostl v »dědičný hřích«, protože povýšení rozumu na všemocného vládce mělo opět své přirozené důsledky: Jeho jednostranné pěstování a činnost vedly časem k jednostrannému posílení mozku tak, že se rozvíjela jen část, obstarávající práci rozumu, a druhá část musela zakrnět. Proto se dnes může tato zakrnělá část uplatňovat již jen jako nespolehlivý mozek snů a beztak zůstává pod silným vlivem tak zvaného denního mozku, tedy rozumu.
Část mozku, která má tvořit most k duchu, nebo lépe most od ducha ke všemu pozemskému, je tím tedy ochromena, spojení přerušeno nebo alespoň velmi silně uvolněno. Tím člověk sám sobě znemožnil uplatnění ducha a současně potlačil i možnost svůj rozum »oduševnit«, produchovnit jej a oživit.
Jinak by se byly musely obě části mozku vyvinout zcela stejnoměrně ke společné harmonické činnosti jako všechno v těle. Vedoucím měl být duch, provádějícím zde na Zemi rozum. Je samozřejmé, že pak také veškerá činnost těla, dokonce tělo samo, nemůže být nikdy takové, jakým být mělo. Toto dění se přece promítá přirozeným způsobem do všeho! Vždyť tak chybí to hlavní pro všechno pozemské!
Snadno lze pochopit, že s podvázáním duchovní činnosti bylo těsně spjato i vzdálení a odcizení se Božskému. Nebylo k němu pak již žádné cesty.
Neblahým důsledkem je posléze i to, že s pokračujícími účinky dědičnosti si již po tisíciletí každé tělo novorozeněte s sebou na tuto zemi přináší tak velký přední rozumový mozek, že jakmile tento mozek naplno rozvine svou činnost, je již předem každé dítě hravě podrobeno rozumu. Propast mezi oběma částmi mozku se natolik zvětšila a poměr pracovních možností je tak nerovný, že u většiny lidí se již nedá docílit zlepšení bez katastrofy.
Dnešní rozumový člověk již není člověkem normálním, protože mu chybí vývoj hlavní části mozku. Ta během tisíciletí zakrněla, ačkoliv ona činí teprve člověka plnocenným. Každý rozumový člověk bez výjimky má tedy mozek zmrzačený! Zemi tedy ovládají po celá tisíciletí mozkoví mrzáci, pohlížející na normálního člověka jako na nepřítele a snažící se ho utiskovat. Ve své zakrnělosti se domnívají, že toho dokáží velmi mnoho, a nevědí, že normální člověk je schopen vykonat desateronásobně víc a vytvoří trvalá, dokonalejší díla, než jsou výtvory dnešního úsilí. Každý skutečně vážně hledající člověk má však k dosažení této schopnosti cestu otevřenu!
Rozumový člověk dneška však již tak snadno nepochopí to, co patří k činnosti zakrnělé části jeho mozku. On to zkrátka nedokáže, i kdyby chtěl, a ovlivněn svou dobrovolně zúženou chápavostí se posmívá všemu, co je pro něj nedosažitelné a co také svým ve skutečnosti zaostalým nenormálním mozkem již ani nikdy nepochopí.
Právě v tom spočívá nejstrašnější část kletby tohoto nepřirozeného odchýlení. Harmonická spolupráce obou částí lidského mozku, patřící nutně k normálnímu člověku, je dnešním rozumovým lidem, kteří se nazývají materialisty, naprosto nedostupná. –
Být materialistou není snad pochvala, ale vysvědčení o zakrnělém mozku.
Tak tedy vládne až dosud na této Zemi nepřirozený mozek a jeho činnost musí ve všem přivodit nakonec i nezadržitelné zhroucení, protože všechno, co zplodí, je zákonitě již od počátku disharmonické a nezdravé.
Na tom se dnes již nedá nic změnit, nýbrž je nutno klidně vyčkat přirozeně se vyvíjejícího zhroucení. Potom však nadejde pro ducha den vzkříšení a také nový život! Otrok rozumu, který měl po celá tisíciletí rozhodující slovo, bude tak navždy vyřízen! Již nikdy se nevzpamatuje, protože ho důkazy a vlastní prožití přinutí, aby se jako nemocný a duchovně zchudlý konečně dobrovolně sklonil před tím, co nedokázal pochopit. Již nikdy mu nebude poskytnuta příležitost k vystoupení proti duchu, ani posměchem, ani násilím se zdáním práva, jak se to stalo i Synu Božímu.
Tehdy by byl býval ještě čas odvrátit mnohé neštěstí. Teď už ne, neboť uvolněné spojení mezi oběma částmi mozku již nelze překlenout.
Najde se mnoho rozumových lidí, kteří se budou chtít posmívat vývodům této přednášky, aniž však, jako vždy, budou moci uvést kromě prázdných hesel byť jen jediný skutečně věcný protidůkaz. Avšak každý opravdově hledající a uvažující člověk bude takové zaslepené horlení zajisté považovat jen za opětovný důkaz toho, co jsem zde vyložil. Ti lidé prostě nemohou, i kdyby se namáhali. Proto je ode dneška pokládejme za nemocné, kteří budou brzy potřebovat pomoci, a… klidně vyčkejme.
Není zapotřebí boje ani násilí, aby se vynutil pokrok, neboť konec nadejde sám sebou. I zde zapůsobí přirozené dění v neodchylných zákonech všech zpětných účinků zcela neúprosně a také přesně. – –
Potom má podle mnohých zvěstování povstat »nové pokolení«. Nebude se však skládat jen z nově narozených lidí, jací se již dnes vyskytují v Kalifornii a v Austrálii, a obdařených jakoby »novým smyslem«, nýbrž hlavně z lidí již žijících, kteří se v blízké době vlivem mnohých přicházejících událostí stanou »vidoucími«. Budou pak vlastnit tentýž »smysl« jako dnes nově narození, neboť tento »smysl« není ničím jiným než schopností stát ve světě s volným, nestísněným duchem, který se už nedá utlačovat omezeností rozumu. Tak bude konečně vymazán dědičný hřích!
To všechno ale nemá nic společného s vlastnostmi, dosud označovanými jako »okultní schopnosti«. Bude to pak jen normální člověk, jaký má být! »Stát se vidoucím« nemá nic společného s »jasnovidectvím«, nýbrž znamená »vhled«, poznání.
Lidé pak budou schopni vidět vše neovlivněně; to neznamená nic jiného než umět správně posuzovat. Uvidí rozumového člověka takového, jaký skutečně je, se vší jeho omezeností, tak nebezpečnou jemu i blízkému okolí, z níž současně vzniká domýšlivá panovačnost a svéhlavost; jedno vlastně patří k druhému.
Uvidí také, jak lidstvo po dlouhá tisíciletí trpělo pod tímto jhem, projevujícím se jednou v té, podruhé v oné formě; jak tento rakovinný nádor bujel jako dědičná nemoc, jako nepřítel rozvoje svobodného lidského ducha, nepřítel hlavního účelu lidského bytí. Ničeho nebudou ušetřeni, ani hořké jistoty, že toto zlo bylo příčinou všeho zármutku, utrpení a úpadku. Pochopí také, že nikdy nemohlo nastat žádné zlepšení, protože omezení chápavosti již předem vyloučilo poznání těchto příčin.
Probuzením však také pomine všechen vliv, veškerá moc rozumových lidí. Pro všechny časy; neboť pak započne nová, lepší epocha lidstva, v níž se staré již neudrží.
Tak nadejde vítězství ducha nad selhávajícím rozumem, po němž touží dnes již statisíce. Mnozí v dosud sváděných masách přitom ještě poznají, že si výraz »rozum« dosud vykládali zcela nesprávně. Většina jej bez uvažování přijala za modlu jen proto, že se tak na něj dívali i ostatní a protože si všichni jeho přívrženci dovedli hrát na neomylné a neomezené pány pomocí násilí a zákonů. Mnozí se tedy ani nesnaží odkrýt jejich skutečnou prázdnotu a vady, skrývající se za jejich počínáním.
Jsou ovšem i mnozí, kteří již po celá desetiletí bojují proti tomuto nepříteli, houževnatě, energicky a s přesvědčením, skrytě a zčásti i otevřeně, někdy i za těžkých protivenství. Oni však bojují, aniž znají samého nepřítele! A to pochopitelně ztěžovalo úspěch. Již předem jej znemožňovalo. Meč bojovníků nebyl správně naostřen, protože jej stále otupovali na podružných věcech. Přitom také často udeřili stranou do prázdna, plýtvali vlastní silou a tříštili své vlastní řady.
Ve skutečnosti je jen jediný nepřítel lidstva na všech frontách: doposud neomezená vláda rozumu! Ona zapříčinila velký pád do hříchu, nejtěžší provinění člověka, které pak způsobilo všechno zlo. Vedla k dědičnému hříchu a je také tím Antikristem, o kterém je zvěstováno, že pozvedne svou hlavu. Jasněji vyjádřeno je vláda rozumu jeho nástrojem, s jehož pomocí mu lidé propadli. Jemu, nepříteli Boha, samému Antikristu… Luciferovi![^**]
[^**] Přednáška: »Antikrist«
Stojíme uprostřed této doby. Lucifer dnes sídlí v každém člověku, připraven ho zkazit, neboť jeho činnost způsobuje ihned jako zcela přirozený důsledek odvrácení od Boha. Lucifer odřízne duchu cestu, jakmile smí vládnout.
Proto nechť si člověk dává bedlivý pozor. –
Svůj rozum nemá snad proto umenšovat, ale má jej učinit nástrojem, kterým ve skutečnosti je, nikoliv rozhodující vůlí, tedy vládcem.
Člověk budoucího pokolení bude pohlížet na dnešní dobu jen s ošklivostí, hrůzou a studem. Asi tak, jako je dnes nám, když vkročíme do staré mučírny. I tam vidíme špatné plody hospodaření chladného rozumu. Je přece nepochybné, že člověk s jen trochou citu, tedy projevu ducha, by nebyl nikdy vymyslel takové hrůzy! A dnes to vcelku není jiné, jen poněkud zastřené, a dnešní strádání mas je právě takovým shnilým plodem jako tehdejší mučení jednotlivců.
Když se pak člověk ohlédne nazpět, nepřestane potřásat hlavou. Položí si otázku, jak bylo možné tyto omyly celá tisíciletí mlčky snášet. Odpověď je samozřejmě prostá: násilím. Kamkoliv se podíváte, vidíte to naprosto zřetelně. Nejen na dobách šerého dávnověku, stačí jen vstoupit do takových mučíren, které lze ještě dnes všude spatřit a které se nepřestaly používat až tak dávno.
Trneme hrůzou, když si prohlížíme tyto staré nástroje. Kolik je v nich chladné surovosti, kolik bestiality! Sotvakdo z dnešních lidí bude pochybovat o tom, že takové tehdejší jednání bylo nejtěžším zločinem. Na zločincích se tak páchal zločin ještě větší. Ale i mnohý zcela nevinný člověk byl vyrván z rodiny, zbaven svobody a surově uvržen do těchto sklepení. Jaké nářky, jaké bolestné výkřiky zde zaznívaly z prsou těch, kdo byli zcela bez ochrany vydáni napospas mučitelům. Lidé museli trpět muka, na něž se dá myslet jen s hrůzou a odporem.
Každý člověk se bezděčně zeptá, zda bylo skutečně možné mezi lidmi všechno to, co se páchalo na těchto bezbranných obětech, k tomu ještě s předstíráním všeho práva. Práva, které bylo tehdy přece vynuceno jen násilím. A pak byli obvinění zase jen tělesnými bolestmi nuceni k přiznání viny, aby nakonec mohli být pohodlně zavražděni. I když tato vynucená doznání oběť učinila jen proto, aby unikla nesmírným tělesným mukám, přece to soudcům stačilo. Potřebovali přiznání jen proto, aby bylo učiněno zadost »znění« zákona. Domnívali se tito omezenci skutečně, že se tím očistili i před Boží vůlí? Že se tím vymanili z neúprosně pracujícího základního zákona zpětného působení?
Buď byli všichni tito lidé úplnými vyvrheli mezi nejzatvrzelejšími zlosyny, kteří se drze opovažovali soudit druhé, nebo se v tom tak jasně projevovala chorobná omezenost pozemského rozumu. Jiná možnost být nemůže.
Podle Božských zákonů ve stvoření by žádný hodnostář, žádný soudce, lhostejno, jaký úřad zde na zemi zastává, neměl stát při svém jednání pod ochranou svého úřadu. Neboť jedině on, čistě osobně, nechráněn má jako každý jiný člověk nést sám plnou odpovědnost za vše, co ve svém úřadu vykonává. Nejen duchovně, nýbrž také pozemsky. Pak bude každý brát svou činnost mnohem vážněji a pečlivěji. A nebude tak snadno docházet k takzvaným »omylům«, jejichž následky již nelze napravit. A to vůbec nepřihlížíme k tělesnému a duševnímu utrpení postižených a jejich rodin.
Avšak povšimněme si dále kapitoly procesů s tak zvanými »čarodějnicemi«, která sem také patří!
Kdo měl někdy přístup k soudním spisům takových procesů, musel si v návalu palčivého studu přát, aby nebyl nikdy počítán k tomuto lidstvu. Měl-li tehdy člověk jen znalost léčivých bylin, ať již z vlastní zkušenosti nebo z tradice, a pomáhal-li trpícím lidem, kteří ho o to prosili, pak byl neúprosně vydán těmto mukám. Z nich ho nakonec vysvobodila jen smrt na hořící hranici, pokud jeho tělo již dříve ukrutnostem nepodlehlo.
Dokonce i tělesná krása mohla být tehdy podnětem k mučení, zvláště pak cudnost, která nechtěla být po vůli.
A pak ty hrůzy inkvizice! Je to poměrně málo let, které nás dělí od onoho »tenkrát«!
Tak jako my dnes vidíme tuto nespravedlnost, cítil ji tehdy i lid. Neboť ten ještě nebyl tak úplně ovlivněn »rozumem«, u něj ještě pronikal na povrch tu a tam cit, tedy duch.
Což se dnes ve všech těch nespravedlnostech nepoznává naprostá omezenost? Nezodpovědná hloupost?
Mluví se o nich s nadhledem a krčením ramen, ale v základě se na věci nic nezměnilo. Omezená domýšlivost vůči všemu nepochopenému je stále přesně táž! Pouze namísto mučení je dnes po ruce veřejný posměch pro vše, čemu se z vlastní omezenosti nerozumí.
Jen ať se mnohý bije kajícně v prsa a vážně o tom přemýšlí, aniž šetří sebe sama. Rozumoví hrdinové, tedy ne zcela normální lidé, předem odsoudí a považují za podvodníka člověka, schopného poznávat věci, jež jsou jiným skryty. Například vidí-li jemnohmotnýma očima také jemnohmotný svět jako zcela přirozený, o čemž se v celkem krátké době už nebude pochybovat, tím méně proti tomu brutálně vystupovat.
A běda tomu, kdo si s tím sám neví rady, ale ve vší bezelstnosti mluví o tom, co viděl a slyšel. Musí se pak obávat útoků stejně, jako se jich obávali první křesťané za Nerona s jeho pochopy, vždy připravenými k vraždě.
Má-li dokonce ještě jiné schopnosti, které vysloveně rozumoví lidé nebudou moci pochopit nikdy, pak bude určitě nemilosrdně štván, osočován, vyobcován, nebude-li každému po vůli. Bude-li to možné, bude učiněn »neškodným«, jak se tomu dnes tak krásně říká. Nikdo si z toho nebude dělat výčitky svědomí. Takový člověk je ještě dnes pokládán za nehájenou zvěř, kterou může beztrestně štvát kdekterý vnitřně často velmi nečistý člověk. Čím je člověk omezenější, tím se pokládá za chytřejšího a tím je domýšlivější.
Člověk se nenaučil ničemu z těch událostí starých časů, z jejich mučíren a hořících hranic, ani ze spisů o soudních procesech, jež jsou samy výsměchem! Vždyť i dnes ještě smí každý beztrestně špinit a urážet to, co není obvyklé a čemu nerozumí. V tomto směru to není jiné než dříve.
Ještě horší než světské soudy byla inkvizice, prováděná církví. Zde byly výkřiky mučených přehlušovány zbožnými modlitbami. Byl to výsměch vůli Boží ve stvoření! Tehdejší církevní představitelé tak prokázali, že nemají ani potuchy o skutečném Kristově učení, ani o Bohu a o jeho tvůrčí vůli, jejíž zákony spočívají nezměnitelně ve stvoření a působí v něm stejnoměrně již od prapočátku až do konce všech dnů.
Bůh daroval lidskému duchu v samé jeho podstatě svobodnou vůli k rozhodování. Jen v ní může uzrávat tak, jak má, může se obrušovat a plně rozvíjet. Jen s ní má také možnost vývoje. Je-li však tato svobodná vůle podvázána, znamená to překážku ve vývoji, ne-li dokonce násilné vržení zpět.
Ale křesťanské církve, stejně jako mnohá jiná náboženství, tehdy toto Boží určení potíraly a stavěly se mu s největší krutostí na odpor. Mučením a posléze smrtí chtěly lidi donutit k takovým cestám a k takovému vyznání, které bylo v rozporu s jejich vlastním přesvědčením, bylo tedy proti jejich vůli. Tím se církve prohřešovaly proti Božímu příkazu. A nejen to, bránily tak lidem v postupu jejich ducha a vrhaly je o celá staletí nazpět.
Kdyby se v nich projevila jen jiskérka opravdového citu, tedy projevu ducha, pak se nic takového nemuselo ani nemohlo stát! To jen chladný rozum způsobil ony nelidskosti.
Dějiny ukázaly, že i nejeden papež uskutečňoval svá ryze pozemská přání, své cíle pomocí jedu a dýky. Něco takového se mohlo dít jen pod nadvládou rozumu, který si na svém vítězném tažení podrobil všechno, před ničím se nezastavoval. –
A nade vším spočívala a spočívá v neodvratném dění neúprosná vůle našeho Stvořitele. Při přechodu na onen svět je každý člověk zbaven pozemské moci a její ochrany. Jeho jméno, jeho postavení, vše zůstává zde. Jen lidská duše sama přichází, aby tam přijala, sklidila, co zasela. Ani jediná výjimka není možná! Její cesta povede celým soukolím neodchylného zpětného působení Božské spravedlnosti. Tam není žádná církev, žádný stát, nýbrž jen jednotlivé lidské duše, jež musí osobně skládat účty z každého svého omylu!
Kdo jedná proti vůli Boží, tedy hřeší ve stvoření, je podroben následkům tohoto přestoupení. Lhostejno, kdo je a pod jakou záminkou to kdysi prováděl. Nechť to učinil jednotlivec pod pláštíkem církve či soudní moci… zločin na těle nebo na duši je a vždy zůstane zločinem. To nelze ničím změnit, ani předstíráním práva, které ostatně ani zdaleka nebývá vždy právem. Neboť zákony pochopitelně stanovili rovněž jen rozumoví lidé, a proto se v nich musí projevit i pozemská omezenost.
Pohleďme na právo některých států, zejména ve Střední a Jižní Americe. Člověk, který dnes řídí vládu a požívá veškerých poct, může být již zítra uvržen do vězení jako zločinec nebo i popraven, poštěstí-li se jeho odpůrci uchopit násilím vládu do svých rukou. Pokud se mu to nepodaří, bude tento odpůrce pokládán za zločince a pronásledován. A úřady budou ochotně sloužit jednomu jako druhému. Ba i cestovatel musí mnohdy při přechodu z jedné země do druhé měnit své smýšlení jako šaty, aby obstál. Co je v jedné zemi považováno za zločin, je v druhé často dovoleno, ba i vítáno.
To je ovšem možné jen ve vymoženostech pozemského rozumu, nikdy však tam, kde musí zaujmout rozum své přirozené místo jako nástroj živého ducha; neboť kdo poslouchá ducha, nebude nikdy přehlížet Boží zákony. A kde se ony berou za základ, tam nemohou být nedostatky, nemohou být mezery, nýbrž jen jednotnost, přinášející s sebou štěstí a mír. Projevy ducha mohou být všude ve svých základních rysech vždy jen naprosto stejné. Nikdy si nebudou navzájem odporovat.
Také právo, lékařství, politika musí zůstat jen nedokonalým řemeslem tam, kde jejich základ tvoří jen rozum a účast ducha v nich chybí. Není to prostě jinak možné. Musíme ovšem přitom vycházet neustále ze skutečného pojmu »duch«. –
Vědomosti jsou výtvorem, duch je ale život, jehož hodnotu a sílu lze poměřovat jen podle jeho sepětí s původem, tedy s duchovní úrovní. Čím niternější je toto sepětí, tím hodnotnější, mocnější je část vzešlá z původu. Ale čím více se toto spojení uvolňuje, tím vzdálenější, odcizenější, osamělejší a slabší musí být i oddělená část, tedy dotyčný člověk.
To všechno jsou tak prosté samozřejmosti, že nelze pochopit, proč kolem nich zbloudilí rozumoví lidé neustále chodí jako slepí. Vždyť co poskytne kořen, dostane se kmenu, květu a plodu! Ale i zde se projevuje toto beznadějné zúžení chápavosti. Pracně si před sebou vystavěli zeď, a nyní se už nedokáží dívat ani přes ni, ani skrze ni.
Všem duchovně živým se však tito lidé s jejich domýšlivě povýšeneckým uštěpačným úsměvem, s jejich pýchou a pohrdavým přehlížením těch, kdo dosud nejsou tak hluboko zotročeni, musí namnoze jevit jako ubozí, nemocní blázni. Přes všechen soucit je však nutno ponechat je v jejich bludu, protože sama hranice jejich chápavosti je nechává přecházet všechny opačné důkazy bez nejmenšího dojmu. Jakákoliv snaha o zlepšení tohoto stavu musí dopadnout stejně bezvýsledně, jako kdybychom chtěli nemocné tělo uzdravit zahalením do nového lesklého pláštíku.
Materialismus dnes již překročil svůj vrchol. Selhává všude a brzy se musí sám v sobě zhroutit. Přitom strhne mnoho dobrého s sebou. Jeho stoupenci jsou již dnes na konci svého umu, zanedlouho budou zmateni ze svého díla a pak i ze sebe samých, ale nepoznají propast, jež se před nimi rozevřela. Brzy budou jako stádo bez pastýře, nebudou si navzájem věřit, každý bude sledovat svou vlastní cestu a přitom se ještě hrdě vyvyšovat nad ostatní. Neuváženě, jen podle dosavadního zvyku.
Se všemi znaky vnějšího zdání se ve své prázdnotě nakonec také poslepu zřítí do propasti. Pokládají dosud za ducha pouhé výtvory svých vlastních mozků. Ale jak může mrtvá hmota zplodit živého ducha? V mnoha věcech jsou hrdi na své exaktní myšlení, a v těch hlavních zanechávají zcela bez rozpaků naprosto nezodpovědné mezery.
Každý nový krok, každý pokus o nápravu bude mít pokaždé v sobě veškerou suchopárnost rozumového díla, a tedy zárodek neodvratného úpadku.
Všechno, co zde říkám, není prorokování ani plané předpovídání, nýbrž nezměnitelný důsledek vše oživující tvůrčí vůle, jejíž zákony ve svých přednáškách vysvětluji. Kdo v nich se mnou v duchu sleduje jasně vyznačené cesty, musí vidět a poznat neodvratný konec. A všechny jeho příznaky jsou již zde.
Lidé si stýskají, bědují a s odporem hledí, jak se dnes výstřelky materialismu projevují ve formách sotva uvěřitelných. Úpěnlivě prosí a modlí se za vysvobození z útrap, za nápravu, za ozdravění z nesmírného úpadku. Ti nemnozí, kteří si v bouřlivém přívalu neuvěřitelného dění dosud dokázali uchovat záchvěvy života své duše, kteří se duchovně neudusili ve všeobecném úpadku, nesoucím s šalebnou pýchou na čele název »pokrok«, ti se cítí jako vydědění a zaostalí; a bezduší souběžci nové doby na ně také tak pohlížejí a posmívají se jim.
Vavřínový věnec všem, kdo měli odvahu nepřidružit se k davům! Kdo hrdě odmítli jít dále po šikmé ploše!
Je jako náměsíčník, kdo se chce nad tím ještě dnes rmoutit. Otevřete oči! Což nevidíte, že všechno to, co vás skličuje, je počátkem strmého pádu již jen zdánlivě panujícího materialismu? Celá stavba je na spadnutí, a to bez přičinění těch, kdo pod ní trpěli a ještě trpět musí. Rozumářské lidstvo teď musí sklízet, co po tisíciletí plodilo, živilo, pěstovalo a opěvovalo.
Podle lidského počtu je to dlouhá doba, pro samočinné Boží mlýny ve stvoření jen krátká chvilka. Kamkoliv se podíváte, všude nastává selhání. Valí se zpět a hrozivě se kupí do výše jako val, který se brzy zhroutí, sesuje a hluboko pod sebou pohřbí své zbožňovatele. Je to neúprosný zákon zpětného působení, který se musí při tomto rozuzlení strašlivě projevit, protože vzdor mnohým zkušenostem nenastala po celá tisíciletí nikdy změna k ušlechtilejšímu, nýbrž se naopak tatáž pochybená cesta prošlapávala do ještě větší šíře.
Vy, kdož klesáte na mysli, váš čas nadešel! Vzhůru hlavu, již jste často museli zahanbeně klopit, když vám nespravedlnost a hloupost připravovala tak těžká utrpení. Podívejte se dnes klidně na protivníka, který vás chtěl tak utlačovat!
Jeho dosavadní okázalé roucho je už hodně potrhané. Všemi dírami je konečně vidět jeho postava ve své pravé podobě. Nejistě, ale stále stejně domýšlivě z nich bez porozumění hledí zemdlený produkt lidského mozku, rozum, který se nechal povýšit na ducha.
Sejměte si jen směle pásku z očí a rozhlédněte se kolem. Pouhé nahlédnutí do jinak celkem dobrých časopisů pozornému pohledu leccos prozradí. Je vidět křečovitá snaha udržet staré zdání. Snaha zakrývat arogancí a nejapným vtipkováním stále zřetelněji vystupující nedostatek porozumění. Jalovými výrazy chce člověk posuzovat něco, o čem ve skutečnosti očividně nemá potuchy a co nechápe.
Dokonce i lidé zcela dobrého založení se dnes bezradně uchylují k nečistým prostředkům, aby nemuseli přiznat, že mnoho věcí přesahuje chápavost jejich vlastního rozumu, na nějž se dosud jedině spoléhali. Necítí směšnost takového počínání, nevidí slabiny, které tak jen pomáhají zvětšovat. Zmateni, oslepeni budou brzy stát před Pravdou a smutně přehlížet svůj pochybený život. Přitom nakonec s hanbou poznají, že právě tehdy, když si mysleli, že jsou moudří, byli hloupí.
Jak daleko to dnes již došlo? Kdo má svaly, je hrdina! Což někdy vážný výzkumník, jenž po mnohaletém úsilí objevil sérum proti smrtelným nemocem, chránící a pomáhající každoročně statisícům dětí i dospělých, slavil takové triumfy jako boxer, porážející s čistě pozemskou hrubou brutalitou bližního? Má snad z toho alespoň jedna lidská duše nějaký užitek? Jen pozemské, všechno pozemské, tedy nízké v celém díle stvoření! Zcela podle zlatého telete rozumové činnosti. Jako triumf tohoto k zemi tak připoutaného hliněného lživládce nad ujařmenou lidskostí. – –
A nikdo nevidí ten prudký sesuv do hrozné hlubiny.
Kdo jej přece jen cítí, halí se zatím ještě v mlčení, zahanben pomyšlením, že by se mu přece vysmáli, kdyby promluvil. Je to již jen šílené vrávorání, v němž pomalu klíčí poznání vlastní nemohoucnosti. A v předtuše tohoto poznání se všechno vzpírá jen ještě víc, ať již ze vzdoru, z ješitnosti nebo v neposlední řadě i ze strachu a hrůzy před tím, co přijde. Nikdo nechce za žádnou cenu myslet na konec tohoto obrovského omylu. Stává se to křečovitým lpěním na pyšné stavbě minulých tisíciletí, která se zcela podobá babylonské věži, a také tak skončí!
Dosud nepokořený materialismus si nese v sobě tušení smrti, projevující se každým měsícem zřetelněji. –
Avšak v četných lidských duších se to hýbe, všude, na celé Zemi! Zář Pravdy mají překrytu již jen tenkou vrstvou starých mylných názorů, kterou smete první závan očisty. Tak se v nich uvolní jádro a jeho záře se spojí s mnoha jinými, aby společně utvořila svazek paprsků stoupající vzhůru jako plamen díků do říše světlé radosti, k nohám Stvořitele.
To bude doba tolik vytoužené říše tisíce let, ležící před námi v zářivém zaslíbení jako mocná hvězda naděje!
A tak se konečně odčiní velký hřích celého lidstva proti duchu. Hřích, který prostřednictvím rozumu držel ducha připoutaného k zemi. Teprve to bude pak pravá cesta zpět k přirozenosti, cesta vůle Stvořitele, jenž chce mít lidská díla veliká a prodchnutá živoucími city. Vítězství ducha bude však současně vítězstvím nejčistší lásky!